Je to spíš velký zázrak! Obyvatelstvo je gramotné, jeho mravy nejsou pohoršlivé, vztahy mezi lidmi kultivované, lidé pracují a baví se, vychovávají dítka, a kdo chce a může, přispívá ke zvelebování světa, v kterém žije. To vše se děje navzdory tomu, že co paměť sahá, se školství valí od jedné katastrofy k ještě horší. Dnes povedou moji mladí vnučku poprvé do školy: O čem jiném mám přemýšlet než o škole a školství? Jsem zvědav, s čím přijdou a s jakými absurditami mě budou seznamovat. A přece v sobě chovám víru podobnou jistotě, že svět i mé – v budoucnu – dospělé vnučky bude zhruba takový, jak jsem jej popsal v úvodních řádcích.

Probíhá jakýsi zpětný proces v entropii, pozorujeme nějaký vratný proud. Vždyť právě ve školství se projevuje zhoubný vliv státu nejzřetelněji. Skupina expertů vydá doporučení, jednají komise, zasednou grémia a ta přetaví blouznivé nápady do usnesení a školská reforma je hotova – není třeba tak velkých prostředků, jakých bylo třeba ke zničení evidence motorových vozidel nebo znesnadnění sociální péče. Kolik takových reforem jsem jen já zažil na vlastní kůži, nejdřív jako žák, později jako otec, a jistě je zažiju i jako děd. Nevím, co čeká vnučku, zatím jsem viděl její školní brašnu, velkou jako torna padákového myslivce. Já nosil do školy malinkou aktovku s kšandičkami na záda, kšandami jsme pohrdali, aktovku nosili pod paží a křivili si tím záda. Maminka nosila do školy břidlicovou tabulku, červený slabikář, křídu a houbičku na provázku.

Kde je ten zázrak? No přece v tom, že přes veškeré úsilí státu zdeptat dětské mysli se to nepodařilo. To deptání trvá po desítky let a po generace, to jen aby nevyvstal dojem, že se otírám o hrdinské kousky poslední vládní sestavy. Zdroje deptání jsou jasné. Každá vláda se chce líbit, a proto v oblasti školství slibuje, že to dokáže zařídit, aby děti pokud možno bezpracně a zábavně do sebe dostaly maximum informací užitečných pro praktický život. To volič rád slyší. Chmuřil by se, kdyby mu vláda řekla, že smysl školství není v nalévání vědomostí, ale ve výchově k pracovitosti, cílevědomosti, pořádku, spolehlivosti. Vědomosti jsou na každém rohu. Najděte mi ale na rohu spolehlivého pracovitého člověka. Odtud jde zdroj všech těch šílených školských reforem. A přesto, opakuji potřetí, ke zhroucení nedošlo díky onomu reverznímu procesu probíhajícímu v podpalubí. Procesy v lidských souvztazích ale jdou skrze lidi, a je tedy třeba jmenovat: ač je to krajně nepravděpodobné, pořád ještě je ve školách na všech stupních dostatečný počet moudrých a inspirativních učitelů. Oni jsou ti mučedníci vlekoucí na Golgotu kříž školských reforem. Oni vždy nasadí to nejlepší v sobě, aby ministerský výzvratek zbavili toho nejhoršího puchu. Ale i jejich počínání má svoje psychologické opodstatnění. Tak jako se vládní činovníci chtějí vlísat přízni voličů, učitelé mají rádi děti a těší je práce s nimi. Z činnosti vládních orgánů plyne zmatek a rozvrat, učitelé přenášejí štafetu lidskosti. Díky jim za to.

LN, 2.9.2013