Když se tak dívám na současné politické záležitosti na dvou zemských polokoulích, připadá mi to, jako by nám něco z toho, co ještě nedávno platilo univerzálně, tálo přímo před očima. Když jsem v roce 1969 přišel do Anglie, našel jsem si - poté, kdy jsem po několik měsíců pracoval dosti těžce jako stavební dělník - místo jaksi "za větrem". Bylo to u jedné malé firmičky, kterou vedli dva pražští Židé a která se zabývala exportem plexiskla do východních zemí. Měl jsem na starosti jeho skladování a vedl jsem záznamy. Člověk, s nímž jsem se přitom denně nejčastěji stýkal, byl jeden z partnerů, jménem Khan. Čas od času jsme oba jezdili pro zboží najatým náklaďákem s řidičem, někdy i docela daleko od Londýna, takže bylo dost času k tomu si povídat. Tehdy mě Khan zasvěcoval do různých aspektů života v Anglii, kam přišel ještě před válkou – v té době mu bylo už skoro šedesát, občas mu trochu dělala potíže čeština, ne ale tolik jako mně v té době ještě angličtina. Pochopitelně, že při těchto debatách přišla na přetřes i politika.

Jako čerstvý utečenec z tehdejšího Československa jsem v té době měl celkem pochopitelnou nedůvěru ke všemu, co se v politice nacházelo nalevo a jen trochu zavánělo socialismem. Khan se pokoušel mi ukazovat, že se musím dívat na politiku na Západě trochu objektivněji. Vysvětloval mi kupříkladu, že i mezi britskými labouristy se nacházejí "slušní lidé", což mi moje zaslepenost a nedůvěra, podpíraná tehdy ještě čerstvými vzpomínkami na sovětské tanky a kvéry, nedovolovala jen tak lehce přijmout. Dozvěděl jsem se od něho také něco, co jsem si později mohl mnohokráte ověřit, že totiž jak konzervativní, tak i labouristická strana se skládají z frakcí, které u té první mohou klidně začínat kdesi napravo od Džingischána a u té druhé nalevo od Mao Ce-tunga. Ještě později mi potom došlo, že oba tyto extrémy jsou za jistých podmínek dokonce i zaměnitelné. Khan mi ale předal také ještě jednu moudrost:

"Pamatuj si, že když mají tady politici problémy, tak se za tím vždycky schovává jedna ze dvou věcí: buď je to sex, nebo peníze. U konzervativců to bývá skoro vždycky sex, u socialistů peníze."

Mám dnes za sebou už o několik roků víc sbírání zkušeností s politikou na Západě, než měl tehdy Khan. A mohu říci, že ta jeho slova opravdu platila! Dlouho. Až v poslední době se to začalo nějak kazit. Myslím si, že za to může dnešní společnost s tou svojí tolerancí. Kam se ztratily ty skandály, které konzervativní politici vyvolávali tím, že se vyspali s někým jiným než se svou manželkou? Když se něco podobného kdysi provalilo, potom - v případě dejme tomu takového ministra - to znamenalo jasnou a okamžitou rezignaci. Natož když se přišlo na to, že někdo je homosexuálem. To znamenalo náhlý a neodvratný konec politické kariéry. Dnes ale může takový politik vystřídat kdovíkolik milenek, či se promenádovat se svým gay partnerem a nejenže ani oko nemrkne – ještě mu to přidá na popularitě! A co se teprve stane, jestli Obama letos vyhraje volby v Americe? Potom nejspíš budou třeba i dva parlamentáři stejného pohlaví slavit bohatou svatbu před televizními kamerami! Už dnes máme tady v Austrálii ministryni, která je naprosto otevřená se svým lesbickým poměrem a která kamery přímo miluje…

Táži se, zvykneme si podobným způsobem také na finanční machinace, úplatkářství a podobné věci? To je asi to jediné, co tu zbývá, jediné, co ještě může politika potopit. Píši "může", protože jsem si dobře vědom toho, že nemusí. Jak se zdá, případ našeho zdejšího federálního poslance, který mj. platil erární kreditní kartou prostitutky, se ještě nějaký čas potáhne, zatímco on poslancem zůstává. Ty prostitutky by mu dnes určitě prošly, kvůli těm by před parlamentem nemusel nic vysvětlovat, problém je v tom, jak je platil. Hodlá se prý hájit tím, že se stal obětí šikany, a za svědka si bere svého bratra. Ještě se uvidí, která z následujících pravd se ukáže mít delší nohy: bratrem dosvědčené zneužití kreditní karty jinou osobou či darované víno, které kdosi úskočně vyměnil za sedm miliónů v bankovkách.