Demokracie je nejlepší ze všech špatných způsobů vládnutí, poznamenal kdosi celkem vtipně, myslím Churchill. V rámci řízení věcí veřejných už asi nic lepšího nevymyslíme, takže bych demokraticky zvolené politiky nechal vládnout, je to jejich džob na dobu určitou. A pokud se mi něco nelíbí, můžu příště určitě zvolit někoho jiného. Víc bych se tím nezabýval a spíše bych se koncentroval na svůj vlastní život, protože za ten nenese odpovědnost žádný politik, ale jenom my sami.

Někdy mám dojem, že tohle si mnoho lidí neuvědomuje.

Je strašné, slyšel jsem nedávno v jedné debatě, že můj život závisí na tom, jak se pět lidí vyspí. Tou pěticí byla myšlena vláda. Dost mě tento výrok překvapil. Třicet let žijeme ve svobodné společnosti. Všechny politiky si volíme a demokraticky zvolená vláda nám mluví do života jen v míře nezbytně nutné, tedy pokud zrovna neprobíhá pandemie nového typu koronaviru. To pak vláda může podlehnout panice a začne se chovat jako hasiči, když hoří dům. Zastaví veškerý život v celé ulici a všechno preventivě kropí co největším proudem vody. Ale stejně to pak skončí a všechno se vrátí do demokratického normálu.

Politici se dělí podle toho, jak širokou mají odpovědnost. Někdo se stará o svoji obec, jiný o město nebo kraj, další o stát nebo o celou Unii. Ale žádný politik na světě nemá ve své gesci to, jak dobrý nebo špatný život vedu já sám. Stejně jako žádný lékař není zodpovědný za moje zdraví a žádná potravinářská firma za to, co mám na talíři.

Na co člověk koncentruje svoji pozornost, to roste. Pokud máme na všech přijímačích naladěné politiky, jsme rozladění, neustále si na něco stěžujeme a bolí nás hlava, protože kolem nás to bude vypadat vždycky trochu jinak, než bychom chtěli. A při nejlepší vůli to nemůžeme příliš ovlivnit. Pokud se ale v životě soustředíme na to nejdůležitější, tedy na svůj osobní příběh, využíváme hlavu mnohem efektivněji a staráme se o věci, které můžeme ovlivnit v sobě a kolem sebe. Pak nás ta hlava bolí o poznání méně a už tolik nepolykáme brufen, jak nám radí televizní reklamy, ale jdeme si zaběhat nebo se projít do přírody, protože tohle nám radí náš instinkt.

Chceme žít ve svobodě, přirozeně. Ale svoboda není to, co nám umožní jakákoli vláda, nýbrž to, co si umožníme my sami. Říká se tomu sebevláda a začíná to tím, že se soustředíme na svůj vnitřní svět. Ústup z reality? Ani náhodou. Spíš návrat do ní a cesta pod povrch. Protože náš vnitřní svět je tak to jediné, co můžeme mít pod kontrolou. A je to tak dobře, protože ty podstatné zdroje, které nám umožňují dosahovat v životě nějakých cílů, nejsou vně, ale uvnitř.

Ježíš, ne César, jak řekl kdysi Masaryk. S trochou nadsázky bych dnes aktualizoval jeho výrok takto: Grof, nikoli Gross. Naši pozornost si spíše zaslouží nesmírně zajímavý psychiatr Stanislav Grof, který vymyslel holotropní dýchání, než veskrze nudný politik Stanislav Gross, který nevymyslel vůbec nic, i když to možná vždycky myslel upřímně. Protože je tisíckrát užitečnější naučit se dobře dýchat a rozumět životu v jeho celistvosti než podivně zbohatnout a předčasně zemřít.