Lze se naobědvat zadarmo? Tato otázka byla v minulém století předmětem sporu mezi levicovými idealisty a pravicovými pragmatiky, a ekonomové došli k nijak překvapivému závěru, že možné to sice je, ale někdo takový oběd stejně zaplatit musí. Slavný ekonom Milton Friedman dokonce pod názvem „Žádný oběd není zadarmo“ publikoval jednu ze svých knih.

Je to samozřejmě pravda. Zadarmo není nic a v tom horším případě platíme nedobrovolně za oběd někoho jiného. Lepším příkladem budiž to, když za nějakýý výrobek nebo službu neplatíme penězi, nýbrž svým časem nebo pozorností. Taková reklama umožňuje bezplatné vysílání komerční televize, částečně či úplně dotuje cenu papírových novin a dnes také financuje prakticky všechno, co najdeme na internetu. Média jsou jeden takový velký „oběd zadarmo“.

Tenhle koncept však pomalu infiltruje také do hmotného, nemediálního světa. Čteme o supernízkých cenách za letenky nebo o půjčovnách aut, která nabízejí vozy pomalované aggresivní reklamou za symbolický denní poplatek. Japonská firma Apex testuje automaty na kávu, které ji zákazníkům servírují zdarma. Jsou opatřeny monitorem, na kterém musí zájemce o kávu shlédnout třicetiveřinovou reklamu. Ta je pak vytištěná také na papírovém kalíšku s nápojem.

Možná se dočkáme i příslovečného „obědu zadarmo“. Dostanete ho v restauracích, kde budou stolky pro jednu osobu s namontovanými televizními obrazovkami. Nabídka poledního menu v ceně … pětadvacetiminutového reklamního bloku. „Kam půjdeme na oběd?“, zeptá se vás kolega. „Do té hospody, kde mají dobrý guláš?“ „Kdepak,“ zavrtíte hlavou. „Tam dávají příšerné reklamy.“

(Pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme).
Převzato z blogu Extra se svolením autora.