Jsouce v Olomouci nedaleko Nových Sadů ve sklepním bytě, se zaujetím se slečnou Lucií sledujeme zprávy ČRo Olomouc. Částečně jsme zachránili nejdůležitější hmotné statky (pračku, postel patrovou a spoustu jiných… statků) vynesením do kotelny ve čtvrtém patře. Všichni sklepní sousedé se nám v průběhu noci vystěhovali zcela a úplně, takže jsme zůstali sami s rizikem výtoku kanalizace do našeho sklípku. Noc byla dlouhá, i dnešek skýtá netušené možnosti ku konverzaci i meditacím na téma voda, člověk, existence atd.

Včera večer rádio uvádělo jakési dramatické drama, cituji: „Vyjela se synem na vodu. Loďka se převrátila.“ Ráno nás pak vzbudila optimistická píseň se slovy „Voda mě pohlcuje“ nebo vděčná „Ty si predsa voda, čo ma drží nad vodou“.

Vím, že písně a divadlo tu vždy byly pro člověka, pro jeho potěchu a duchovní potravu. Nicméně už chybí zahrát jenom písničky z Titanicu, lidovky „Teče voda teče“ či „Holka modrooká“, jež otrlejším povahám doporučuji zanotovat, popřípadě změnit barvu očí.

Dojaly nás též zkazky o hrdinných recích z míst s již vyhlášenou evakuací. „Já neodejdu,“ povídal prý starší pán, „nestihl jsem se připravit.“ Příprava na evakuaci v Chomoutově a Černovíru přitom byla vyhlášena nejméně půl dne předtím. Stejný pán tvrdil, že posledně v roce 2002 ho zachraňovali helikoptérou.

Takovýmto pseudohrdinům posílají manželky jistých profesí v plovoucí lahvích vzkaz: „Jasně, zůstaňte si tam. Ale že sobecky ohrožujete životy záchranářů a hasičů, kteří pro vás pak lezou, že mají také rodiny, to už je jaksi vedlejší.“

No nic, jdeme na pivo. Zatím jediná potopa u nás v bytě byla od rozlitého čaje na klávesnici notebooku, což po hodině rozebírání a sušení dopadlo dobře, jak můžete číst.

Nechť řeky klesnou, nelije a kanály ať tečou svou původní cestou.