Už děti by měly vědět, že nemohou vyhrát všichni

Je dost lidí, kteří na slova environmentalismus, udržitelnost či bezuhlíkovost reagují vztekle. Vidí za nimi ideologii usilující převychovat společnost. Sami přitom vedou své děti k šetrnosti vůči prostředí i přírodě. Patřil k nim ostatně i Petr Kellner. Otázka tedy nestojí, zda rozvíjet, či nerozvíjet ekologickou výchovu. Na její potřebě je většinová shoda. Jde o to, jak onu výchovu směřovat.

Takové úvahy může vyvolat Metodický pokyn pro environmentální gramotnost ve školách i článek v LN, kde se o něm píše. Je dobře, že nastupující generace je citlivější vůči přírodě. Je dobře, že ekologická výchova se týká škol i celé společnosti. Ale za tím vším je ještě něco, co v pochvalných reflexích trochu zaniká. Leč nemělo by.

Mají se děti tyto věci učit jako morální apel? Jako vymahatelný nárok? Jako něco absolutního, co vše ostatní prostě převálcuje? Nebo si mají vštěpovat spíše pohled na systém rovnováh, kde je vždy něco za něco? To vůbec není triviální úvaha. A přemýšlivější lidé ji rozvíjejí. Ti, kteří mladé generaci fandí, jen jí chtějí vštípit racionalitu.

Třeba manažer z branže energetiky Kai Lucks, jenž ji v listu Die Welt vstřícně oslovil. Víte, že nejrychleji rostoucím „žroutem“ elektřiny je internet a jeho uzly? Způsobil to rozvoj streamingu a blockchainu operujících s gigantickými objemy dat. Tedy, milí školáci, chcete-li být s rychlou bezemisností důslední, jste připraveni silně omezit své připojení k internetu a vzdát se streamovacích služeb?

Či profesor Jan Macek z ČVUT, jenž v rozhovoru pro Týdeník Echo řekl, co by u nás přinesla náhrada pěti milionů osobních aut elektroauty. Jen noční nabíjení by si vyžádalo postavit devět gigawattových elektrárenských bloků (čtyři a půl Temelína).

Je určitě dobré rozvíjet environmentální výchovu. Ale ještě lepší je klást důraz na obě misky vah. Není to partie, v níž kouzelná hůlka způsobí, že vyhrají všichni.

LN, 10.7.2021