Rád čtu dopisy p. Miloše Hubnera v Lidových novinách, který si většinou trefně všímá nějakého skrytého paradoxu v politice, tentokrát se však dost nešťastně zapletl s pojetím liberalismu, když se domnívá, že nejen muslimové, ale i židé a křesťané neoddělují víru a politiku (LN, dopisy 30. 07).

To ovšem vůbec není pravda. Naposledy ztotožňovali u nás politiku s vírou husité – zákon boží vnucovali ohněm a mečem jako zákon všech lidí. Křesťané nebo věřící židé v Izraeli se snaží něco ze svého přesvědčení, tak jako každý, do politiky prosadit – dochází však ve světle víry k nepřípustnému handlu s božím diktátem, čili ke kompromisu. A to je podstata liberálního principu tolerantní společnosti. Chtít po věřících, aby se své víry vzdali, jak to chce p. Hubner, nemá se svobodomyslností a tolerancí nic společného. Proč by někdo nemohl mít svobodu věřit v zázrak papežské neomylnosti nebo v patriarchální (mužské) řády, kněze a pod, pokud to jiným nevnucuje? Co je na víře v zázraky neliberální? To spíš nevíra v zázraky omezuje lidské možnosti a životní optimismus. Víra, že člověk je mírou všech věcí, není o nic víc liberální než víra, že Bůh je mírou všech věcí.

Snášenlivost znamená uznávat právo druhých na jiný názor. A když už se západní společnost konečně dopracovala k pragmatické politice, v níž má rozhodovat kompromis – kolik peněz a na co, a nikoli víra či ideologie, tak se z původního liberalismu (Montesquieu, Mill, Jefferson, Madison) i s jeho přívrženci svobodného trhu, stal postupně levicový liberalismus, který dnes za pomocí politické víry (korektnosti) chce poroučet, v co máme nebo nemáme (všichni) věřit a na co společnost (celá) „musí“ dát peníze. Liberalismus se dopracoval ve svůj pravý opak.

LN, 3.8.2011