Ve zprávách o povinném testování dětí ve školách se často objevuje, jak to děti šikovně zvládají, rychle si na to zvykají a některé to dokonce baví. Mohlo by se zdát, že tím pádem je všechno v pořádku. Pojďme si ale představit jinou situaci se stejnými parametry.

Všichni žáci a studenti by povinně každý týden v pondělí a čtvrtek museli na začátku výuky vykouřit jednu cigaretu. Jak by to šlo... Zvládli by to? Ano. Zvykli by si na to? Ano. Líbilo by se to některým dětem? Ano. I to doporučené větrání místnosti by k tomu pasovalo.

Ale tím podobnosti nekončí. Bylo by kouření cigaret pro děti jakkoliv užitečné? Ne. Mohlo by jim to v dlouhodobém horizontu uškodit? Ano. Pomohlo by to ostatním dětem ve škole? Ne. Pomohlo by to prokazatelně širší společnosti? Ne. Stálo by to spoustu peněz? Ano. Porušovalo by to nehorázným způsobem právo na vzdělávání a ochranu zdraví dětí, které chtějí chodit do školy bez kouření? Ano.

A co na to rodiče? Určitě by vyšilovali a dělali emocionální scény. Jsou prostě přehnaně úzkostliví. Děti si přece na cokoliv zvyknou, tak co má být?

Ve všem tom zápalu boje proti pandemii jsme snad trochu zapomněli, že úloha státu není řídit každý detail našich životů, ale rozumně nakládat s omezenými zdroji, které mu poskytujeme. Stovky milionů korun týdně a překračování ústavních práv jen proto, abychom u méně jak jednoho z tisíce dětí odhalili (možná ani ne infekční) přítomnost viru, který pro ně představuje zcela marginální hrozbu –, to mi nepřijde jako střídmé užití moci a efektivní spravování společného majetku.

Autor je překladatel a otec dítěte školou povinné