Na webu rád a často navštěvuji stránku Osel.cz. Jde o zkratku Objective Source E-Learning, nicméně koncovka neklame, jde vskutku o českou stránku. Je věnována vědě, autoři článků o ní píší tak přístupně, že to pochopím i já, a název webové stránky berme jako milou recesi. Josef Pazdera zde nedávno referoval o projektu umělých stromů, chystaném francouzským studiem Influx pro americký Boston.

Tvarově tyto umělé stromy napodobují rostlinu zvanou Strom dračí krve, který roste na ostrově Sokotra v Indickém oceánu. Vypadají jako houba, mají štíhlý holý kmen a nahoře je cosi jako klobouk vytvořený z hustého pletiva větví. Také bostonské stromy by měly mít kmen a jakýsi široký klobouk. V těchto kloboucích má být umístěno chemické zařízení, které odstraňuje ze vzduchu oxid uhličitý. Za rok by jeden strom měl vychytat 90 tisíc tun CO2 , tedy množství, jaké za stejnou dobu vyprodukují výfuky 15 tisíc automobilů. Má to háček. Princip celé věci je v tom, že vzduch v oněch rozložitých korunách problublává vápenným mlékem a jeho oxid uhličitý reaguje s hydroxidem. Vzniká z toho vápenec. Z tun a megatun oxidu uhličitého by tedy postupně vznikly tuny a megatuny vápence.

Autor popisuje projekt a jeho důsledky s jemným oselovským (neplést s „oslovským“!) humorem a upozorňuje, že myšlenka umělých stromů už žije vlastním životem, že se jí zabývají komise a městské rady a odborné poroty jí dávají ocenění. Předpokládám, že se umělých stromů hned tak nedočkáme a to je dobře.

A taky toho trochu lituju.

Nápad umělých stromů poněkud souvisí s ideou, která mi už dlouho leží v hlavě a před lety jsem ji vtělil do jedné své povídky. Překvapuje mě, že v průběhu civilizace se relativně nejméně vyvinul a změnil princip stavění příbytků. Ano, existují pětisetmetrové mrakodrapy z kovu, skla a plastů, nicméně většina obyvatel světa žije v příbytcích vybudovaných více méně stejným způsobem, jakým se domy stavějí tisíce let. I já obývám dům postavený z cihel, střecha má dřevěný krov a krytinu z pálených tašek. A věru to není historická budova, je na světě necelých dvacet let. Zedníkům, nebo spíš stavbařům, jak se pěkně hnusně říká, pomáhají rozličné mechanismy, ale přesto je každá stavba vykoupená dřinou a mnohdy i rizikem. Ne nadarmo ti lidé nosí na hlavě přilbu jako vojáci v poli. V té povídce jsem si vysnil domy pěstované ze semínka, jako když se pěstuje rostlina. Zasadili byste takové semeno na vhodné místo parcely a vypěstovali byste si domek s kuchyní a obývákem v přízemí a třemi ložnicemi v patře. Například. Nikdo by kolem toho neběhal ublácený, s přilbou na hlavě. Chodili byste se dívat, jak to pěkně roste, a až by dům dozrál, nastěhovali byste se.

Nemám ani mlhavou představu o tom, jak by to fungovalo a však jsem taky tuhle netechnickou technologii v té povídce umístil na vzdálenou planetu. To by musel vymyslet někdo jiný. Ale nejdřív bych musel mému projektu vtisknout punc ekologičnosti.

Teprve s razítkem EKO na deskách se nesmyslné projekty berou vážně.

LN, 4.4.2011