Nedávno lítal po kuchyni mol. Takovej ten šedivej, spížní, co se usídlí v mouce nebo ve strouhance, naklade tam vajíčka, jeho housenky tam žerou, rostou, nadělají tam takový pavučinky a útlocitnější povahy pak tu mouku vyhoděj. Samozřejmě jsem po něm vystartoval, ale zmerčil mě vnouček a začal plakat a křičet, abych ho (toho mola) nechal žít. Zničí nám mouku, povídám, ale von že prej život je cennější než nějaká mouka. Počkal si, dokud mol nesednul na stěnu a začal ho přemlouvat:

„Hele, nechoď nám do mouky a neklaď tam vajíčka, aby tam nebyly larvy, jo.“ Pak se ke mně s vítězoslavným výrazem otočil a povídá:

„Vidíš? Takhle se to dělá.“

Načež obrátil svou pozornost k tabletu (pozor, ne tabletám) a já ho sejmul (mola, ne vnoučka) ze zdi máznutím utěrky. Přitom jsem myslel jednak na to, kde to ten šestiletej kluk vzal, ale hlavně na to, jestli mu to zůstane, až vyroste, protože třeba já jsem nad molem takhle nepřemejšlel nikdy. Přizpůsobí se těm pavučinkám, nebo mouku přestane kupovat a bude radši jíst něco jinýho? Jenže přemnožený moli se dají do všeho, co je zrovna po ruce, a přemlouvat je, aby to nedělali, to ho snad v dospělosti taky přejde.

Potom jsem se posadil k televizi, chvíli jsem tam něco poslouchal a znovu si řikal, že už mi nemusí bejt líto, že brzy vodejdu z tohodle světa. Dospělí chlapi v kravatách a nějaký ženský tam měli na jistou vošajstlich záležitost, vo který se teď prej nemá vošklivě mluvit, protože by se jednak mohla někoho dotknout, a taky by vás kvůli tomu prej už mohli i zavřít, v podstatě úplně stejnej názor jako můj šestiletej vnouček na ty votravný moučný třepetálky. Tak jsem zustal zticha a vypnul to. Kluk by moh poslouchat a příště by měl dědu za nenávistnýho fašouna. Mě, kterej na silnici zastaví a sebere žábu nebo i šneka, aby je nezajel.