V dobách surové normalizace byla pro nás mnohé častým útěkem z reality kniha. Sem tam se podařilo vydat nějakou slušnou. V roce 1974 jsme se díky nakladatelství Odeon (Klub čtenářů) mohli poprvé seznámit s excelentním advokátem detektivem Perry Masonem, sekretářkou Dellou Streetovou a detektivem Paulem Drakem. V knize „Jako obhájce: Perry Mason“ vyšly první dva „ případy“, které nás fascinovaly. Případ sametových drápků a Případ zamilované tety vyšly poprvé ve třicátých letech minulého století. Komunistická cenzura Gardnera pouštěla a neuvědomila si, že jsme se mohli seznamovat byť velice vzdáleně s neuvěřitelným právním systémem, v němž žalobci žalovali, kriminalisté odhalovali a obhájci obhajovali, aniž by do toho všeho zasahovala moc politická. Tu zde představovalo většinou veřejné mínění, které by ve volbách smetlo toho či onoho soudce, kdyby špatně soudil, či státního zástupce, kdyby špatně a liknavě hájil zájmy občanů i státu. Navíc jsme v druhé linii sledovali i kulturu soužití, bydlení, služeb, jejichž projevy byly pro nás výletem do reálného pohádkového světa.

Včera jsem (po kolikáté již) uspořádával a redukoval svoji rozsáhlou knihovnu, když se mi dostala do ruky zmíněná kniha. A přesně dle „receptu“, který svého času popsal zcela věrně Karel Čapek, uspořádání knih jsem nedokončil a začetl se do „Případu sametových drápků“. Je to i dnes vzrušující četba, a když jsem musel rozsvítit, abych onen příběh dočetl, uvědomil jsem si, že po tak dlouhé době nic neztratil na atraktivitě a napínavosti. I s tím vedlejším příběhem Harrisona Burka, který zamýšlel kandidovat na senátora a hodlal se úzkostlivě vyhnout tomu, aby byl předmětem článků bulvárního tisku, což by pro něj znamenalo ukončení politické kariéry. Něco u nás tehdy (ale bohužel i dnes) zcela neuvěřitelného.

A poté mě jen tak napadlo, že by našim zákonodárcům a politikům vůbec neuškodilo, kdyby si občas přečetl nějakou starou detektivku. Mohli by si tak vylepšit jejich vesměs mizerné právní vědomí. O morálce v tomto případě ani nemluvě.