Zaslechla jsem v tramvaji dívčí hlas: „Prostě se jí líbíš!“ Podívala jsem se směrem, odkud hlas přišel, a viděla jsem tam dvě děvčata a kluka, mohlo jim být tak šestnáct nebo sedmnáct let. „Myslíš?“ zeptal se ten hoch, ale odpověděla mu druhá dívka. „Jasně, že líbíš, kouká na tebe jak na vánoční cukroví!“ A následovala konverzace, ze které jsem pochopila, že ta, jíž se hoch líbí, je jejich učitelka matematiky. Děvčata si z mládence trochu utahovala, ale trochu mu zjevně záviděla. Vypadalo to, že to má hoch jednodušší než ostatní, protože učitelka je přísná, ale na něj míň než na zbytek třídy. Kluk se zdál tou informací potěšen a já byla tak zaujatá (neslušným) posloucháním cizího rozhovoru, že jsem o stanici přejela. Pak ta trojice vystoupila. Málem jsem vystoupila s nimi, ale pak jsem radši přejela ještě o další stanici, abych si nepřipadala tak nemístně zvědavá.

Poskytlo mi to námět k úvahám: než jsem došla o ty dvě stanice zpátky, vymyslela jsem si rovnou několik scénářů, jak by to mohlo pokračovat. Třeba kluk může začít s tou učitelkou chodit, třeba se mu taky líbí. Nebo by jí mohl nějak dát najevo, že z toho nic nekouká, a ona by si na něj v matice zasedla. Nebo si děvčata jenom dělala legraci, kluk by se mohl v naději na školní úspěchy začít o učitelku nějak ucházet… a nabízela se celá řada dalších možností vývoje. Včetně takové, že by tu nešťastnou učitelku mohli za sexuální obtěžování vyrazit ze školy.

Než jsem dorazila domů, vymyšlený příběh mě přešel, ale vlastně jsem byla spokojená. Aspoň nějakou chvíli jsem se bavila po svém, nemyslela jsem na nic z toho, co mi zapleveluje hlavu už celé měsíce. Média mě pořád zaplavují covidem, což sice chápu, ale nesmírně mě to otravuje. Nejspíš proto mě na delší chvíli zaujalo neškodné žertování tří lidí v tramvaji. Anebo ještě kvůli něčemu? Kvůli tomu „kouká na tebe jak na vánoční cukroví“? Takové přirovnání jsem ještě nikdy neslyšela ani nečetla.

Jak se vlastně člověk „kouká“ na vánoční cukroví? Asi s potěšením a s chutí, a toho potěšení a chuti v okolním světě moc nevidím. Média pořád přemítají, co vláda v souvislosti s covidem udělala špatně – ano, chápu, vidí v tom svou roli, ale vůbec mě to nebaví. A hlavně mi to nevnuká žádné potěšení a žádnou chuť. A vládu máme takovou, jakou si většina z nás zvolila. Pana prezidenta taky. A to mám na své spoluobčany hledět s nechutí kvůli tomu, že tenkrát volili někoho jiného než já?

Samozřejmě nemusím média číst ani poslouchat. Jenže ono se o tom ničemném covidu zdaleka nemluví jen v médiích, bavím se o něm i s kamarády, je to prostě pohroma a visí nad námi jako temný mrak. Zato vanilkové rohlíčky, medvědí pracny a ostatní dobroty, to je jiná! Vznášejí se na nějakém vánočním obláčku, lákavé a žádoucí, skoro na dosah ruky, v neděli přece začíná advent.

Ale stejně by mě zajímalo, jak to doopravdy bylo s tou učitelkou. A jak to dopadne.

LN, 26.11.2021