26.4.2024 | Svátek má Oto


FEJETON: Vánoce

20.12.2021

Patrně bych měla předeslat, že jsem stoupenkyně Evropské unie, jsem ráda, že jsme jejími členy, a rozhodně odmítám představu, jak si Česká republika razí cestu světem na vlastní pěst. Neznamená to, že nevidím různé vady EU, nebo že mi nevadí. Ale k tomu je přece dobré, že jsme součástí té instituce, můžeme se snažit ty vady odstranit či změnit, jsme to my, ta Unie.

No a asi před týdnem se z lůna EU vylíhla myšlenka tak pitomá, až jsem se otřásla: že by se nemělo říkat Vánoce, ale Svátky. Pro pořádek musím dodat, že se ta myšlenka neujala, její původkyně ji po vlně kritiky stáhla. Nápad nepoužívat pojmu Vánoce s EU nijak zvlášť nesouvisí, je to jeden z nápadů, jakých kolem současných představ o politické korektnosti bují desítky. Tenhle je ale obzvlášť vypečený: chanuka nebo ramadán by se mohlo říkat? Nebo by se názvy všech náboženských svátků měly shrnout pod souhrnný pojem „svátek“? V jakési neurčité naději, že si každý ten svůj vybere? Nebo že všechny postupně nějak splynou, všichni budeme konečně „tak nějak stejní“? Vždyť je to hloupost!

Myslím si o sobě, že jsem k náboženským vírám, které nevyznávám, tolerantní: každý kráčí k Bohu vlastní cestou, převážně takovou, jaká je zvykem v kraji, kde vyrostl. A vůbec nechápu, proč bych neměla ctít víru, kterou nesdílím, neboť doufám, že už nežijeme ve středověku. A navíc: žiju přece v zemi, kde jsou Vánoce pro mnoho lidí opravdu spíš svátkem konzumu než oslavou narození Páně. Kdyby se člověk, který by neměl ponětí o náboženském významu Vánoc, prošel českými městy, mohl by usoudit, že advent je jakousi velkou prodejní akcí, jejímž symbolem je stromeček. (Mimochodem vánoční stromeček pochází z německojazyčných zemí a jeden z husitských válečných pokřiků zněl „Zabte Němce – papežence!“ To snad už opravdu máme za sebou, ne?)

Ale kdoví, možná se bude vlna (dle mého špatně pochopené) politické korektnosti valit dál, možná dokonce poroste. Smutně poslouchám, jak se v médiích ujímá patvar „hostka“, je-li hostem nějakého pořadu žena. Možná existují ženy, kterých by se dotklo, kdyby měly být někde hostem, nevím. Rozhodně to ale vadí všelijakým ideologům (a ideoložkám, dodávám), kteří (které) soudí, že „hostka“ je správně. Přesto ovšem dál klidně říkám, že včera u nás byla návštěva, i když tou návštěvou nebyla žena. Pravda ovšem je, že nějak nepřijdu do styku s lidmi, kterým by podobné věci mohly vadit.

S poměrně velkou hrůzou sleduji – nebo spíš občas potkávám – i další projevy ideologické korektnosti, které mi připadají zhovadilé. Přitom ani v nejmenším nepochybuji o tom, že každého člověka, každou víru a zvyk je potřeba ctít, i když je nesdílím. Nenechám si ale vzít jistotu, že muži a ženy nejsou a nemohou ani nemají být stejní. Totéž platí samozřejmě i o náboženstvích a tradicích. K půvabům světa přece patří, že nejsme stejní, ale různí, že se setkáváme s jinými a že nás to obohacuje.

LN, 17.12.2021