Památník Terezín mě laskavě pozval na Terezínskou tryznu, které jsem se ještě nikdy nezúčastnila. Samozřejmě mě to moc potěšilo a cítila jsem se poctěná, jak taky ne. A byla jsem zvědavá a těšila jsem se. Musím předeslat, že se mi ceremoniál moc líbil, líbily se mi i projevy, které jsem slyšela. Jen mě překvapilo, že jedním z hostů byl Tomio Okamura (ten nejspíš přijel lovit hlasy) – a hlavně fakt, že právě kvůli Okamurovi někteří z pozvaných hostů nepřijeli. Dokonce jsem pak trošku váhala, jestli jsem neměla na protest proti tomuhle politikovi zůstat radši doma, ale usoudila jsem, že by to byla hloupost. Mimo jiné se mě někdo zeptal: A co myslíš, jel by tam Pavel Tigrid, kdyby věděl, že tam bude Okamura? Samozřejmě by jel, ačkoli by si o tomhle českém zastupiteli nejspíš myslel totéž, co já. A potom – copak pořadatelé (a ani nemluvím o desítky let mrtvých obětech) mohou rozhodovat o tom, kdo na tryznu přijede? To tam mají přestat jezdit ti „slušní“?

A pak mě překvapilo, když jsem pročetla dlouhatánskou diskusi na sociálních sítích: její účastníci většinou debatovali o tom, zda je přípustné říkat „nacisté“, a ne „Němci“, když je řeč o pachatelích (nejen) terezínských hrůz. Připadalo mi to podivné, nacisté přece zdaleka nebyli jen Němci – a zdaleka ne všichni Němci byli nacisté. V diskusi se ozvalo i pár hlasů, které právě tohle připomínaly, ale ti ostatní je přehlušovali. Vlastně mi to potvrdilo, co si o podobných diskusích myslím: že chce-li se tam člověk prosadit (a sklízet lajky), musí hlásat co možná důrazný názor, a hlavně být proti něčemu. Ony to vlastně nejsou skutečné diskuse, spíš je to takové pokřikování a překřikování. Vlastně se nikdo nikoho nesnaží přesvědčit, to by ho musel napřed vyslechnout a pochopit. Trochu mě to děsí – když takový spád nabere debata v hospodě, jdu si ven zakouřit, a když to nepomine, než se vrátím, obyčejně se sbalím a odejdu, takové povídání mě nebaví.

Účastníci té debaty na síti se zhusta naváželi do Pavla Rychetského a do jeho projevu na Terezínské tryzně, který se mi opravdu líbil. Připomněl uprchlíky, kteří se marně snaží dostat se do Evropy. Jenže – a to se pro změnu nelíbilo těm diskutujícím – vůbec neobhajoval „pevnost Evropu“, byl spíš pro otevřenost. Vzpomněla jsem si, protože to bylo v Terezíně, na Evianskou konferenci, na které v červenci 1938 představitelé šestnácti zúčastněných států jednali o možnosti přijímání židovských uprchlíků. Výsledek byl smutný, skoro žádnou ochotu neprojevili. Co přišlo dál, jak to dopadlo, je obecně známo. Samozřejmě netvrdím, že dnešní uprchlíci jsou ve stejné situaci jako Židé prchající v roce 1938 z Německa a Rakouska. Ale nejsou náhodou v hodně podobné situaci ti, kdo utíkají z Afghánistánu před Tálibánem? A nebudou lidé za pár desítek let číst o dnes tolik rozšířeném postoji se stejnými rozpaky, s jakými jsem četla já o Evianské konferenci?

LN, 10.9.2021