Od jedné hodiny odpoledne mívám každé úterý poradnu. Tentokrát mě zdržela jiná neodkladná práce a do ordinace jsem dorazil pozdě. Naštěstí čekající pacienti nedali nervozitu nijak najevo, většinu z nich znám, protože se zpravidla jedná o rutinní kontroly. Ale když přijde někdo nový, je třeba věnovat vyšetření patřičnou pozornost. Proto je neustálé vyrušování příchozími telefonáty dost nepříjemné. Někdo se přeobjednává, jiný si spletl číslo, sestřičky potřebují vyřešit akutní problémy na oddělení, zkrátka optimálního klidu nelze nikdy dosáhnout.

Aby toho nebylo málo, zazvonil mi do toho kolotoče ještě mobil. Číslo jsem neznal, a tak jsem raději hovor přijal. „Dobrý den, tady Zlatuše Hrubešová, nezlobte se, že volám, ale je to neodkladné.“ Sakra, to je třídní mého syna, zatrnulo mi, co se asi stalo? Uprostřed vyučování (ten den mívají čtvrťáci odpoledku) se nevolá jen tak zbůhdarma. Uškrtil se snad chlapec při tělocviku na švihadle, nebo si jen zlomil nohu? Vypíchl mu Hnilička nebo Křehnáč kružítkem oko? Nebo on jim?

Učitelka nesouvisle pokračovala a z roztřeseného hlasu bylo jasné, že zažila nějaký šok. Jsem zvyklý, že paní učitelka hovoří zeširoka a když začne větu, na jejím konci už mluví o něčem jiném, takže jsem se snažil maximálně koncentrovat, abych pochopil, co mi chce sdělit. Kristepane, tak ať už to z ní vypadne!

„Pane Šafránku, víte, my se chystáme jet s dětmi do ZOO, ty zvířátka a tak, a dneska máme výtvarnou výchovu...“ Ježiš, co to vykládá? Posledně jsem měl při třídních schůzkách dojem, že se předem posilnila lihovinou, byla taková brunátná a zabíhavá v řeči, snad si dnes nelokla i při vyučování... „No a tak jsem dětem řekla, aby namalovaly nějaké zvíře, které by v Praze chtěly vidět..“ Aha, začalo mi to v hlavě šrotovat, synek moc malovat neumí, ovšem to jistě není nic nového a naléhavého. „...a váš kluk se přihlásil a...a...a zeptal se mě, jestli to může být Klaus. Víte, myslela jsem si, že mu dobře nerozumím, a tak jsem se ho zeptala, jestli myslel klaun, ale on to zopakoval, jestli by nemohl namalovat Klause...“

Mezitím jsem během telefonátu vyšel na chodbu a dál do parku, neboť vyřizovat soukromé hovory před pacienty nepovažuji z vhodné. Paní učitelka po váhavém rozjezdu nasupeně pokračovala: „Víte, já už jsem zažila ledacos, ale tohle... Říkám mu, co si myslíš, copak jsi s panem prezidentem chodil do školy? Víš, jak jsi pana prezidenta urazil, a že jsi urazil celý náš stát a i mně, protože já pro stát pracuju...? Víte, mohla jsem mu napsat poznámku na půl stránky, ale ještě by si to někdo přečetl a vezlo by se to s ním dál, přitom jinak on je inteligentní, tak vám raději hned telefonuju...“

Otřásl jsem se a mé nadledviny vypustily do krve megadávku adrenalinu. Tak ono by se to s ním vezlo. Možná by ho kvůli tomu nevzali na střední školu. Třeba bych měl i já kádrový škraloup. Ještě že mě ta dobrá duše okamžitě zalarmovala. Pohlédl jsem na hodinky. Ano, je 13:54, ona opravdu volá hned zatepla uprostřed hodiny. Ale nespletla si letopočet?

Chtěl syn opravdu pohanět hlavu státu? Nebo jen zavtipkoval, protože zaslechl, že výraz velké zvíře se používá pro někoho mocného? Nevím, musel jsem se v duchu zasmát, protože mi to přišlo na desetileté dítě jako docela povedený vtip. Ovšem ne v hodině Zlatuše Hrubešové, taky padla kosa na kámen.

„Paní učitelko, my se o politice bavíme i s dětmi a pokud si můj syn pana prezidenta neváží, má to ode mne,“ začal jsem syna hájit. Po chvilce ticha se Zlatuše Hrubešová vzpamatovala a pohrdavě pokračovala: „No dobře, je svoboda a tak, jistě, ale ty děti se tomu smály a co když to ještě řeknou doma? Víte, to opravdu není vhodné, to mu musíte vysvětlit. Ty svoje názory ať si projevuje později.“

Vždycky jsem si myslel, že paní učitelka, ta přesluhující korpulentní pětašedesátnice s rudou trvalou, je stará soudružka. A vida, vyklubala se z ní skalní klausistka. Možná se to nijak nevylučuje, třeba je to dokonce přirozený vývoj. Její rétorika by pro tuto variantu docela svědčila. Vzpomněl jsem si, jak jsem v třetím ročníku gymnázia napsal slohovou práci zesměšňující SSM a jak si mne pak vzal laskavý němčinář stranou a varoval mne, abych si dal pozor, že se to probíralo na konferenci. Nakonec to vyšumělo, přeci jen už byl rok 1988.

"Dobře, paní učitelko, vysvětlím mu, že nemá v hodině vtipkovat," uzavřel jsem rozhovor a vrátil se do ordinace. Ještě že kluka nenapadlo zeptat se, zda-li nemůže nakreslit ji. Ale na to bude dost času doma, rád mu s výkresem pomohu. Ovšem to zvíře, co namalujeme, bývá spíše než v ZOO k vidění na pastvině.