Kulaté výročí je vždycky příležitost k analýzám a zpytování a nejinak je tomu i v těchto dnech, kdy si připomínáme sedmdesát let od převzetí moci komunisty v Československu. V souvislosti s výročím se nabízejí tři okruhy úvah: jak se to stalo a kdo to zavinil, dále pak úvahy o tom, zdali se tomu dalo zabránit, a třetí okruh je zaměřen na současnost, tedy úvahy o tom, zdali se něco obdobného může stát i dnes.

Hovoří k věci historici i pamětníci - jednoho máme u nás ve Zvoli, inženýr Králíček, skvělý pán, působil tenkrát jako mladistvý aktivista strany sociálně demokratické a vzpomíná na chaos a bezradnost, jaký ve straně vládl. Což mimochodem zůstalo dodnes. K tomu je ale třeba podotknout, že se o komunistech hovoří pořád jako o politické straně. Nicméně tenkrát, od založení v roce 1921 až po pád režimu v roce 1989, nešlo o politickou stranu v klasickém slova smyslu. Bylo to vojensky organizované těleso, postavené a řízené a fungující hierarchicky. Dnes už mladí lidé neznají pojem demokratický centralismus – v praxi znamenal bezpodmínečnou poslušnost při přenosu příkazu shora do podřízených složek až do základních organizací rozptýlených v celém státě. Převzetí moci byl konečný cíl po celou tu dobu. Od tehdejších demokratů to byla zaslepenost, že to neviděli a nechápali – a v roce 1948 neměli proti tomu šanci tím spíš, že tato (převážně) neuniformovaná armáda měla oporu v Sovětském svazu. Dále pak měli komunisté oporu v takzvané pokrokové inteligenci. To je obzvlášť bolestná stránka věci. Bagančatům milicionářů, bachařů, katů a estébáků připravovali cestu pokrokoví básníci, spisovatelé, malíři i herci. Kdyby někdo chtěl psát dějiny zneužitého idealismu, byla by to hodně tlustá kniha.

K pochopení věci mi hodně pomohla jen málo tlustá kniha. Napsal ji Ota Ulč a jmenuje se Komunistická justice a třídní boj. Ota je můj přítel, píše často do Neviditelného psa. Narodil se v roce 1930 a jako 29letý soudce uprchl na Západ, který tehdy ještě byl Západem. Nové vzdělání získal na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Ona kniha vychází z jeho dizertační práce, v níž dokladoval, co všechno museli komunisté postupně udělat, aby převzali celý státní stroj do svých rukou. Velmi poučné čtení.

V té podobě, jak se to stalo v roce 1948, se dějiny opakovat nebudou. Nicméně právě můj přítel Ota, který nadále žije v USA, poukazuje na to, jak současní idealisté dláždí cestu k nesvobodě. Děje se to tam jako tady, ten nenápadný pochod institucemi, jak ho vymyslel Antonio Gramsci a jak ho realizují spasitelé světa pod rozvinutým praporem lidských práv a občanské společnosti. Ten příští Únor 48 bude bez milic a šibenic. Výsledek ale bude zhruba stejný, mrtvolný svět nesvobody. A na rozdíl od roku 1959, kdy utekl Ota, nebude kam utéct. Určitě ne do Ameriky.

LN, 26.2.2018