FEJETON: Srpen před listopadem
Účelem této akce bylo předělat sebevědomé maturanty, kteří si navíc dovolili uspět v přijímacích zkouškách, na bázlivé ovečky ještě dříve, než začne zimní semestr. Kursu se přezdívalo vackárna podle asketického soudruha profesora Vacka, vedoucího soustředění, který si každé ráno nosil z blízké vesnice čerstvé Rudé právo a po večerech číhal na navrátilce z hospody, jejíž návštěva byla přísně zakázána. U jmen přistižených si pak dělal poznámku, k níž hodlal přihlédnout u rigorózní zkoušky z histologie.
Jak jsme o něco později zjistili, největším nepřítelem profesora Vacka nebyli imperialisté, ale profesor Klika, přednosta konkurenčního Histologického ústavu a též skalní soudruh. Jejich vzájemnou averzi měli možnost poznat všichni studenti prvního ročníku, neboť obličej Vackovou rukou v celostátní učebnici ztvárněného embrya měl nezaměnitelné rysy profesora Kliky. I profesor Klika si rád dělával černé puntíky u jmen studentů, naposledy se o to pokusil, když před jeho ústavem na Albertově začínala 17. listopadu manifestace, jejíž následky ukončily působení obou rivalů na akademické půdě.
V jídelně dobronického tábora jsme museli absolvovat četné demoralizující přednášky, které nás utvrzovaly v tom, co jsme již tušili – že kromě biflování a obětavé práce pro zdraví lidu nás v životě už nic dalšího nečeká, a kdo s tím nezačne ihned, těžko to dožene. Ale nešlo jenom o strašení, nastoupila i pozitivní motivace. Dozvídali jsme se senzační data o vymoženostech socialistického zdravotnictví a úžasné sovětské medicíny především. V hlavě mi utkvělo promítání diapozitivů o drastické metodě natahování kostí, kterou vymyslel nositel Leninovy ceny profesor Ilizarov v šedesátách letech a sovětští lékaři se jí velmi holedbali. Pochopitelně to každý z nás považoval za báji o Kostěji Nesmrtelném. Až dlouho poté při stáži na ortopedii jsem zjistil, že se jedná o seriózní a převratnou techniku, ač to na snímcích z omšelé sibiřské kliniky vůbec tak nevypadalo. To jsou ta úskalí propagandy.
Z přednášejících si pak zvláště pamatuji na proplešatělého pětatřicátníka v koženkové bundě, asistenta Břízu, který zaskočil do Dobronic se stranickým úkolem naverbovat nás do řad KSČ, v době perestrojky prý velmi nadějné organizace. Zda se dal někdo zlákat vábením onoho úlisného nesympaťáka a stal se kandidátem vstupu do strany, nevím. V každém případě budoucí kariéru doktora Břízy jeho tehdejší angažovanost v rudém dresu nijak neohrozila – jsa ozdoben titulem MBA stanul po sedmnácti letech v čele Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí. Někteří lidé jsou zkrátka progesivní pořád.
Dosti otrávený z takto pokaženého léta jsem opouštěl jižní Čechy a nijak jsem se netěšil na další povinnou akci, čtrnáctidenní chmelovou brigádu. Výchovný vliv dobronického školení se ukázal být značný – několik spolužáků dorazilo do Kněževsi vybaveno učebnicí anatomie, z části již podtrhanou barvičkami. Kristepane, to jsme dopadli.
Ubytovali jsme se na kraji vsi v přízemní ubikaci kněževeského JZD. Místnost plná paland pojmula bez problémů několik desítek nocležníků. Pracovalo se na dvě směny – ranní končila ve dvě odpoledne a odpolední v deset večer. Náš kruh makal celých čtrnáct dní na česačce. Do vysoké plechové haly najížděly valníky naložené utrženými chmelovými šlahouny, neboli štoky. Dva jsme vylezli na korbu a museli každý šlahoun silnějším koncem narvat do jednoho z úchytů, pohybujících se na kolejnici nad námi. Zavěšené štoky pak prošly vlastním česacím strojem a oškubané vyjely ven. Šištice chmelu popadaly na pás, kde je zbytek osazenstva česačky třídil. Ještě dlouho po skončení brigády jsem z kůže cítil aromatickou vůni chmele.
Základnou bridágníků byla hospoda U Mickeyho, kde proteklo piva jistě ne o mnoho méně, než kolik se ho vyrobilo z chmelu sklizeného našima rukama. Pedagogové se bujaře družili se studenty za zpěvu písně Když jsem jel s milou do Tater, se studentkami i za jiných okolností. Brzy se akční rádius kněževeských česačů rozšířil i na okolní vesnice, kde pracovali studenti z dalších fakult. V chrášťanské putyce se hrála Bolívie – pilo se podle toho, jak dopadla krabička sirek, cvrnknutím palce vymrštěná z hrany stolu. Nicméně výsledek byl nakonec vždycky stejný – okolní pangejty by mohly vyprávět.
Naopak v Kolešovicích vládlo intelektuální prostředí, neb tu sídlili studenti filozofie. V jejich ubytovně probíhala projekce filmů, které se v kině vidět nedaly. U kolešovického rybníka jsme s kytarou a lahví trávili dlouhé noci po odpolední šichtě a zpět na ubikaci jsme přicházeli často až za světla, míjejíce se s ranní směnou. Nutno říci, že studijní morálka oněch zoufalců, kteří naočkováni absolvováním vackárny měli v úmyslu na chmelu šprtat se, vzala rychle za své.
Blížilo se výročí invaze vojsk. Mezi studenty se roznesla fáma, že Státní bezpečnost nasadila na česačky provokatéry a něco se chystá. Skutečně se v naší hale objevil jakýsi pracovník v zánovních montérkách, ale řeč s námi nezapředl. 21. srpna jsme po směně jako obvykle chlastali v Kolešovicích a debatovali o tom, co se asi odehrává v Praze. Kolem jedné v noci se nás několik vracelo po okresce mezi poli do Kněževsi. Asfalt byl po slunečném dni i v tuto hodinu ještě krásně vyhřátý a někoho napadlo lehnout si na silnici. Pozorovali jsme oblohu a každý si myslel na svoje. Za zatáčkou se ozval motor auta, ale ke vstávání se nikdo neměl. Až když nám reflektory zasvítily do očí, neochotně jsme se zvedli ze země a uhnuli ke krajnici. Auto prudce zastavilo a vyskočili dva chlapi v civilu. „Hajzlové, myslíte si, že vám tohle projde? Na škole jste skončili, to si pište, tyhle provokace vás přijdou pěkně draho…“
Stejně rychle zas do auta nasedli a odjeli. Dívali jsme se v šeru na sebe a vzpamatovávali se z absurdního zážitku uprostřed srpnové noci. Co to bylo za výstup? Ani ty černé puntíky si neudělali, jen vztekle zaštěkali a vypařili se... Nikoho ve snu nenapadlo, že za tři měsíce doštěkají úplně.
Neoblomní stalinisté Vacek s Klikou na fakultě skončili spolu s dobou, s níž byli srostlí. Přizpůsobiví Břízové nám dnes šéfují.
