Byla jsem zase po letech u soudu a s mými emocemi to hnulo. Jednak jsem na soudní chodbě seděla s Haničkou, což nebylo poprvé – sedávaly jsme spolu za normalizačních časů nejednou. Tentokrát to bylo obráceně, obžalováni totiž byli "oni", estébáci, a ne někdo z "nás", tedy disidentů. Taky jsme tam nebyly jako obtížný přihlížející hmyz, ale jako svědkyně.

Před soudem totiž stáli tři někdejší estébáci, kteří v létě 1989 odvezli Petra Placáka z demonstrace kamsi ke Křivoklátu (myslím) a tam ho zmlátili a nechali ležet. Co říkali zmínění estébáci, jsem pochopitelně neslyšela, svědci při výslechu obžalovaných nesmějí být v soudní síni, ale je mi to jasné, protože jsem se pak zeptala "veřejnosti", tedy těch, kdo v soudní síni být směli. Samozřejmě se na nic nepamatují, nikde nebyli, nic takového se nestalo a podobně. Samozřejmě mě to pobouřilo, ale v duchu jsem měla trochu i radost: na chodbě jsem si říkala, že bych nechtěla být v jejich kůži: bylo totiž jasné, co si o nich "veřejnost" myslí. A svým lhaním dokázali, že si to myslíme právem, takže jsem je přestala litovat.

Je skutečně zvláštní, jak člověka vyvede z míry, když se nedobrovolně ponoří do starých zločinů; pokaždé si myslím, že už je to dávno, že už mě to nepálí – a pokaždé pak přijdu domů "vytočená na poslední závit", jak říká jeden můj milý kamarád. Tentokrát to dopadlo stejně: úplně se mi zhmotňovalo před očima, jak estébáci Prchal s Irovským vlečou ani ne pětadvacetiletého Petra do auta, někam ho vezou, nadávají mu a vyhrožují a nakonec ho ztlučou a ujedou. Taková hanebnost! Dva dospělí chlapi mlátí kluka, který se nemůže nijak bránit, protože oni jsou přece veřejní činitelé, představitelé státu – a navíc by je nepřepral, ani kdyby se bránil. To je přece dokonalá ukázka státního teroru! A když se po víc než dvaceti letech za tuhle hanebnost dostanou před soud, tak oni nic, oni muzikanti. Cestou domů se mi pěnila krev vzteky.

Když to tak přebírám, zrovna moc těchhle zločinů odsouzeno nebylo, což je kruté k obětem a nebezpečné pro celou společnost. Pokud se takové věci smějí dělat beztrestně, může to přece povzbudit jiné – kryté postavením úřední osoby –, aby podobný teror opakovali! Jistě, mnozí si nestěžovali (třeba se báli), nebo si stěžovali neúčinně a pak, když se komunismus sesypal, usoudili, že doba zločinů odešla do nenávratna a že už se k tomu nebudou vracet. Chyba! Zasloužený trest má výchovný účinek: možná ne na pachatele, ti mohou být přesvědčeni, že jsou beztrestní navždy, ale na případné pachatele potenciální a na společnost.

Ostatně estébák Prchal má pro případ odsouzení (ve které doufám) jistou útěchu: televize Barrandov vysílá seriál Ve znamení Merkura, jehož autorem byl jeho tatínek, taky estébák, taky zločinec (jenže v roce 1963 odsouzený), který v sobě objevil tvůrčího ducha a pustil se pod pseudonymem Ivan Gariš do seriálů. Diváci televize Barrandov jsou nadšeni a Prchal mladší dostane honorář. Inu, nás, co nemáme rádi normalizační seriály, je málo.

Ln, 6.1.2012