Na přelomu roku si lidé berou předsevzetí a snaží se být k sobě upřímní. Kéž by! A když už všichni máme svou třináctou komnatu, kterou protimluvně sami veřejně propíráme, nebo je denunciací ve sdělovacích prostředcích sama otevřena, nemohu z těchto důvodů stát opodál. Nebýt v novém roce in. Přiznám se i já – ke třinácté komnatě bolševictví. Moje maličkost byla doslova vnesena do KSČ. A to hezky brzo, ještě před narozením. Ano, matka v naději mne zavlekla do normalizační masové státostrany. Umím si představit, že pro některé vymítače ďábla vznikla kontaktem s moderním náboženstvím nenapravitelná poskvrna.

Každopádně jsem podivným kouzlem nechtěného prošel jako malý človíček kandidátskou prověrkou. Neměl jsem na vybranou a z lůna nešlo mateřský idealismus ani glosovat… Nebylo by mne kdy bývalo napadlo – v reálu přísného nestraníka – že obdobnou kádrovou prověrku skutečně zažiju spoustu let po revoluci v křesťanském médiu.

Začíná to nějak takhle: usiluji o standardní novinářský úvazek, takže nezbývá než podstoupit výběrové řízení. Pročítám znovu příručky pro mladé žurnalisty a s naivní zvědavostí vyrážím do redakce. Zkušební tým klade otázky na základě písemného testu. První otázka překračuje očekávání a určuje vše: „Z které jste farnosti?“ Čili něco ve stylu „Kde jste chodil do pionýra?“ Odvěťuji, že takto organizován nejsem. „Co postoj vašich rodičů a sestry k víře?“ – Popírám sestřin ateismus a sklony k lidovému šamanismu, přičemž se neochvějně snažím zachránit ideologický profil rodného hnízda. A již je tu třetí záludná otázka z oboru: „Co děláte v neděli ráno?“ Začínám se bavit; napadá mě něco o kroužku střelby ve Svazarmu a manifestaci pracujících, kteří bojují za mír.

Závažnost otázek se stupňuje, když z hovoru vyplyne, že jsem sice věřící, ale nepokřtěný. „Jaký máte postoj k událostem na Blízkém východě?“, což si pro sebe překládám do podoby blízké souhlasu či nesouhlasu se vstupem bratrských armád za „krizového vývoje“ po XIII. sjezdu Strany. Protože o horké situaci ve Svaté zemi a okolí povědomí mám, atmosféra povoluje. Konečně začínám mít pevnější půdu pod nohama. Řeší se Agentura pro výživu a zemědělství OSN, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání či Jihoafrická republika.

Všeho dočasu, jelikož náhle padá dotaz: „Co obsahovalo poslední číslo Katolického týdeníku?“ Mám štěstí, vědomostní Golgota se odkládá. Kýžené orientační periodikum, jeho čtenáři prominou, jakési Rudé právo, zapomněl totiž někdo na stole, kde jsem psal výchozí test. Jsem zkrátka zase po letech rafinovaný žáček opisující ze sešitu.

„Které země Svatý otec navštívil?“ slyším dál od neúnavného doktora teologie. Benedikt XVI. naštěstí není cestovatel typu Jana Pavla II., a tak horlivě vykládám o návštěvě Turecka a usilovně promýšlím pravděpodobnost brzké papežovy cesty do Francie. Přirozeně za účelem šíření pravého učení, jež také stojí na hluboké úctě ke smyslu dějin.

Když je navíc na závěr jasné, že za svou práci chci nějaké peníze, ač plat menší než minimální, upřímně mne překvapuje, když s napomenutím procházím dál. Získávám příležitost externí spolupráce, ale naneštěstí rychle usuzuji, že ani tolik víry nemám. Duch prohrává s hmotou. Zlaté prasátko versus Zlaté tele. Snad až v příštím životě. Či novoročním zázrakem tolerance a svornosti.