Minule jsem tu psala o bourání soch, ostatně se o něm psalo a mluvilo skoro všude. A pořád mi to nejde z hlavy – taky o tom mluvím, kudy chodím. A vypadá to, že ta věc neleží v hlavě jen mně: kdekdo na to živě reaguje a to či ono si o tom myslí.

A mně se vylíhla v hlavě myšlenka, že se možná nacházíme na nějakém dějinném zlomu. Davídek se na mne potutelně šklebí z křesla: „Vylíhlo se ti v hlavě, jó? Samo, jó?“ No dobrá, přiznám se: překládala jsem teď dvě knihy, kde se o určitém právě probíhajícím přelomu věků píše. Nepíše se v nich ovšem o kácení soch, ale hodně o tom, co dokážou natropit elektronické sítě, jak silně umějí posouvat myšlení celých velkých skupin lidí. O tom, jak se mění způsob komunikace a kolik všelijakých lotrů si na tom přihřívá svou nechutnou polívčičku a mnohdy zneužívá dobré víry jiných. Píše se v nich i o jiných věcech, ale nebudu to vypisovat, chci se věnovat tomu, co napadá mne.

Napadlo mě v souvislosti s přelomem časů, že se po nástupu křesťanství běžně kácely sochy pohanských bohů. Mělo se na ně zapomenout, lidé už neměli uctívat staré modly, natož jim přinášet lidské oběti. Podobně jako teď ve Spojených státech kácejí a odstraňují sochy politiků spjatých s otroctvím, i když tam otroctví bylo dávno zrušeno. Taky na ty politiky by se mělo nejspíš zapomenout. Změnila se doba, změnilo se myšlení lidí, staré symboly musejí pryč – možná aby udělaly místo novým symbolům, aspoň do doby, než dojde k dalšímu zlomu.

Jenže mně se docela líbí, že na Radhošti stojí socha Radegasta, ačkoli se jí nejspíš nikdo neklaní. Ani já pohanské bohy nectím, jejich modlám se neklaním ani jim nepřináším lidské oběti – na to se mě dost škodolibě ptal jeden z mých kamarádů, jemuž jsem se s tou myšlenkou svěřila. Mohly by na Radhošť třeba jezdit (a možná i jezdí) školní zájezdy a učitelé by dětem u Radegasta vyprávěli o tom, co ctili a vyznávali naši dávní předkové. I k těm nyní odstraňovaným sochám by mohly chodit nebo jezdit školní výpravy…

Nebo by se, jak navrhoval Igor Lukeš z Bostonu, napříště už vůbec neměly stavět pomníky lidem, ale ideálům, pojmům. Asi má v něčem pravdu, pomníky se stavěly tolika krvelačným či jinak ničemným vládcům, jen nějak nevěřím, že jsou lidé natolik poučitelní, aby neoslavovali někoho, koho obdivují. Pak by se zřejmě pomníky měly stavět třeba slavným sportovcům. „Jenže co když se přijde na to, že ten slavný sportovec třeba bil svou ženu?“ nedal si pokoj náš kocourek Davídek-pokušitel. „Zase ho strhnout?“ Ach jo. Ne, nemám to ještě promyšlené do konce, to musím přiznat, přesto mám neodbytný pocit, že někde v naší euroatlantické civilizaci doutná silná touha po jakési zásadní změně, která by přinesla konečné, definitivní a jednoznačné řešení našich názorů a postojů. Dávala bych si na takovou věc bacha: slovní spojení „konečné řešení“ má opravdu velmi jednoznačně tragické souvislosti.

LN, 19.6.2020