Adventní škála témat je bohatá, jen si vybrat: vyhlášení Svatého roku, prohlášení všelijakých prezidentů a dalších potentátů, volební úspěch Národní fronty ve Francii, úvahy o nakupování dárků, noční mlhy, neuvěřitelné příběhy europoslance Ransdorfa a tak dále – račte si pustit rádio nebo televizi. Já jsem ale dostala ve středu dvě knížky, a o těch se mi chce psát. Tedy hlavně o té jedné.

Tak napřed o té druhé. Jmenuje se Sedm let jsem u vás sloužil a jsou to vzpomínky Jakuba Demla na Josefa Floriana – předpokládám, že se ti dva dál stýkají a potýkají (a rozcházejí) i tam na výsostech a budu si o jejich pozemském stýkání a potýkání číst pokaždé, když budu mít pocit, že se s někým neumím dohodnout. Vždycky si totiž při takové nemilé příležitosti tajně myslím, že je to vina toho druhého: člověk si nerad připouští, že věci kazí i sám.

Ta první tak osobní není, je to kniha vědecká. Normálně čtu vědecké knihy jen o moderních dějinách, o těch přece jen jakousi představu mám, ale jiné vědy hovoří většinou jazykem nepříliš srozumitelným. Tahle sociologická kniha, která se jmenuje 47 odstínů české společnosti, se však úspěšně snaží mluvit jazykem, kterému mohou rozumět i neodborníci. Toho si nemohu nevážit: vědci prý jsou ceněni a oceňováni (tedy placeni) podle toho, jak jsou vědečtí, v jak odborných časopisech publikují, zda mají dostatek odkazů a podobně. A když pak do takové odborné knihy z nějakého důvodu nakouknu, padne na mě smutek: a co chudák zvídavý čtenář? Opravdu píšou vědci jen pro své kolegy a hodnotitele? Je sociologie jenom pro sociology a pro nás, sociologicky nevzdělaný plebs, jen občas vypadnou nějaká čísla z průzkumů? A není to málo?

Myslím, že by to tak být nemělo. Vědy, jimž se říká společenské, by snad měly mít se společností víc společného než to, že ji pitvají jako mrtvou žábu. Měly by taky té kuchané společnosti – tedy té menšině, kterou takové věci zajímají – dát vědět, co vědci zjistili, a to tak, aby tomu zájemci mohli rozumět. A právě o to se autoři (těch je víc) a editoři (Pat Lyons a Rita Kindlerová) téhle knihy snaží. Ze čtyřiceti sedmi kapitol si lze vybrat opravdu ledaskterou; namátkou pár názvů: Jaká je cena za rovnost a nerovnost v české společnosti? Proč Češi nedůvěřují policii a soudům? Lze předpovědět, jaký bude váš budoucí manželský partner? Vypadají inteligentní lidé chytře? Myslí si lidé, že toho vědí víc, než ve skutečnosti vědí? Je možné měřit lidské hodnoty? A jsou lidské hodnoty Čechů jedinečné?

Když najednou věda promluví nezašifrovaným jazykem, a navíc o zajímavých věcech, je to báječné, bezmála lepší než román. Proč? Protože to není nic vymyšleného, jsou to věci, jaké potkáváme každý den.

LN, 11.12.2015