Ve středu jsem byla u soudu - soudkyně Městského soudu v Praze projednávala žalobu karikaturisty Jiřího Wintera-Neprakty. Ten žaloval Revolver Revue (RR) kvůli knize Háro, v níž vyšlo několik karikatur, které uveřejnil před rokem 1989 v oficiálním tisku - přesněji řečeno se dožadoval autorského honoráře ve výši 24 000 korun.

Začnu tím, čím obvykle soudničky končí: soudkyně rozhodla, že RR musí Nepraktovi zaplatit požadovanou částku i soudní výlohy, dohromady asi čtyřicet tisíc. Ještě před soudem jsem se radila s jedním právním skřítkem, který rozhodně tvrdil, že autorský zákon je - jako každý jiný zákon - nutné ctít, a abych to lépe pochopila, zeptal se mě: „Co kdyby někdo uveřejnil tvůj článek, který někde vyšel, a nezaplatil ti za něj?“ - „Ale mně se stává každou chvíli, že někde přetisknou můj článek z Lidovek,“ namítla jsem. „Vždycky je upozorním, že musejí uvést původní zdroj. Přece si nenechám za jednu práci zaplatit podruhé.“ Skřítka to překvapilo - není ze soudních síní na podobnou argumentaci zvyklý. Ještě jsem kuňkla něco o dobrých mravech, a že je přece rozdíl, když něco vyšlo v oficiálním komunistickém tisku, ale myslím, že jsem ho nepřesvědčila.

Soudní jednání se trochu podobalo politickému procesu naruby. Právník RR se snažil vysvětlit, že Nepraktu o souhlas se zveřejněním karikatur skutečně nežádali - obávali se, že by ho nedostali. Karikatury totiž mládence, kteří v šedesátých a sedmdesátých letech „narušovali socialistický pořádek“ dlouhými vlasy, ironizují, haní a kriminalizují. RR tudíž odhadla, že pan Neprakta nebude nadšen, když se připomene, že se připojil k policejnímu a úřednímu honu na lidi, kteří se nemohli nijak bránit.

Háro ovšem není vědecká kniha, je to kniha kritická a osvětová - koláž fotografií, vzpomínek někdejších „mániček“ a ukázek z dobového tisku. Právník RR vysvětloval, že karikatury byly použity jako citace dobových dokumentů. Autorský zákon na takovou možnost pamatuje, ale soudkyně tuto obhajobu neuznala. U soudu se hodně mluvilo o politice i o tom, zda pan Neprakta karikatury kreslil na objednávku represivního režimu. Podle toho, že některé vyšly bezprostředně před a po velkém politickém zátahu na máničky a že existuje usnesení ÚV KSČ, jak se má tisk k máničkám stavět, je to pravděpodobné. Nepraktův právník politickou motivaci karikaturisty odmítal, ovšem zaperlil hned dvakrát: poprvé když prohlásil, že podpis Anticharty nevypovídal nic o vztahu jejího signatáře k dřívějšímu režimu, a podruhé, když soudu sdělil, že bez souhlasu strany přece nemohlo před listopadem 1989 nic vycházet. Při soudním řízení proti RR, která bez souhlasu a proti vůli strany vycházela od roku 1985, to znělo dost komicky.

Rozhodnutí soudu je třeba ctít - nebo se proti němu odvolat. Jen na okraj podotknu, že jsem jednou z autorek Hára a můj autorský honorář činil 1700 korun. Ostatní autoři na tom nejsou jinak, někteří pracovali i zadarmo, jak je v neziskovkách zvykem. Inu, my jsme nikdy nebyli moc praktičtí.

LN, 24.6.2011