Když se v Polsku píše o historii, často člověk narazí na to, že se některé měsíce píšou s velkým písmenem. Třeba Březen: to je březen 1968, kdy se bouřili studenti po celém Polsku. Vzpoura byla potlačena, moc rozpoutala ohavnou antisemitskou kampaň, spousta lidí odešla do exilu. To všechno patří ke slovu Březen, a když na ně narazím, připadám si vždycky jaksi zasvěcená, že vím, oč jde. Hra s velkými písmenky, obracejícími se na kolektivní vědomí, se mi vždycky líbila.

Až teď mi ale došlo, že to vlastně Češi dělají taky. To se stává – člověk je něčím cizím tak nadšen, že mu chvíli trvá, než mu dojde, že má doma totéž nebo něco analogického: postoj „zasvěcence“ zaslepuje.

Tak tedy československé Měsíce: v roce 1968 a ze začátku roku 1969 se často s velkým písmenem psal Leden – pochopitelně leden 1968, kdy ústřední výbor Komunistické strany odvolal Antonína Novotného a zvolil si do funkce prvního tajemníka Alexandra Dubčeka, čímž začalo Pražské jaro – taky se tehdy psávalo s velkým písmenem. Už předtím člověk občas narazil na Únor, tedy únor 1948, kdy se táž komunistická strana chopila v Československu moci. Pravda ovšem je, že byl častěji k vidění Vítězný únor, to kdyby náhodou někdo nevěděl, jak se politicky orientovat.

Máme Listopad (býval i Sametový listopad) a není třeba dodávat, který listopad se tím myslí, no a pak Srpen, pochopitelně 1968. K Srpnu, pokud je mi známo, nikdy žádný přívlastek připojován nebyl – jaký taky? Okupační srpen? Plakátový srpen? Hloupé.

Začátek normalizace se žádným datem neurčuje, ten by se dal nejspíš označit slovem, které se tehdy, byť v jiném spojení, hojně používalo: byl „plíživý“. „Plíživá kontrarevoluce“, tohle sousloví se za normalizace vyskytovalo běžně, ovšem s malým „p“. Dost absurdně: ty statisíce lidí v ulicích, které protestovaly proti invazi armád Varšavské smlouvy, zrovna moc „plíživé“ nebyly, ba právě naopak: byly náramně manifestační a veřejné. Města se tehdy pokryla plakáty a letáky a davy dávaly náramně nahlas najevo svůj nesouhlas. Zato normalizace nastupovala opatrně a pokud možno nenápadně: držíme se „polednové politiky“, tvrdili vládnoucí a jedno za druhým přijímali opatření, která právě tu „polednovou politiku“ dusila a rušila. Ještě před Srpnem přijal parlament rozhodnutí, že „cenzura je nepřípustná“, a nevím o jiném takovém zákonu v některé zemi „socialistického tábora“. To jen k teorii o „boji dvou komunistických klik“ za Pražského jara.

A protože si právě připomínáme výročí Srpna, sluší se aspoň zmínit, že v kavárně Liberál v Praze 7 začíná výstava Aleny Dostálové, která se jmenuje „Květiny a laufy“ a připomíná právě ten měsíc s velkým písmenem a to, co přišlo po něm.

LN, 21.8.2015