Před několika dny jsem jsem se vrátil z návštěvy rodné vlasti, kde jsem už skoro deset let nebyl. Ovšem mimo Prahy, Orlických hor a Brna jsem toho sice moc nenavštívil, ale někdy i takový letmý pohled poslouží.

Našel jsem rodnou hroudu zcela omámenou vizáží Karla IV., občas pro změnu zobrazovaného s přeraženou čelistí a zjizvenou tváří. Prostě nesocialistický realismus. Navzdory všemu byl to ale stále ještě ten náš Karlíček – ten, co před šesti sty lety všechnu tuhle nádheru rozjel.

To vše by bylo nakonec v pořádku. Když už teda nemáme ani to moře, ani Prohlášení o nezávislosti, tak alespoň toho Otce vlasti, tatíčka Masaryka a Vaška Havlů. Ono nakonec takové ztělesnění má něco do sebe a taky se mi to zdá jaksi lidsky srozumitelnější.

A to už jsme u té situace současné. Toho Česka dnešního, nalézajícího se ve středu tu a tam haprující Evropské unie. Už to dávno není ani neomylně socialistická nebo alespoň vzorně demokratická společnost. Celkem však spokojená, i když tu a tam chybující a často pochybující. Na jedné straně sice číhá Putin a na druhé hrozí plující arabští nešťastníci, ale ani jedno ani druhé nepředstavuje nebezpečí bezprostřední.

To je taky vidno hned na první pohled. Ty přeplněné restaurace, povzbuzující hospodářské výkony a nakonec i ty vyvěšené hradní trenýrky jsou pro mne náznaky společnosti povšechně spokojené, poháněné jakž takž demokraticky. Pomerančů je už pro všechny habaděj a spolu s odpustky jsou už dnes i výjezdní doložky jen historickými dokumenty.

Jiné náznaky jsem větřil už před návratem. V západní Kanadě se totiž tu a tam objeví ze staré vlasti na roční vízum nějaký ten mladý člověk. Jsou to vesměs lidé seběvědomí, s perfektní angličtinou. Tedy elegantní návštěvníci, rozhodně už ne vylekaní emigranti, kterými jsme kdysi bývali my.

Možná, že to vše alespoň zčásti odporuje těm věčně varujícím hospodářským a společenským statistikám, člověku v mém pokročilém stáří to ale zcela stačí.

Ono totiž ještě před nedávnem zase tak dobře nebejvávalo.