Pozvala mě Jana Klusáková k debatě pro rádio Leonardo nad knihou Nicka Bostroma Superinteligence aneb Až budou stroje chytřejší než lidé. Kniha je to úctyhodná po všech stránkách, rozsahem čtyř set stran textu o něčem, co není, to už je pěkný výkon. Sám Nick Bostrom patří podle Foreign Policy mezi dvě stě nejvlivnějších intelektuálů světa a jeho poslední kniha se ocitla na žebříčku bestsellerů v listu New York Times. Superinteligence, to je pojem v poslední době hojně používaný, obvykle v souvislosti s pojmem hrozba. Také Bostrom uvádí svoji knihu bajkou o vrabcích, kteří si usmysleli najmout sovu, aby se jim starala o hnízda a o mláďata. Jen starý vrabčák Vrzličák varoval, že by třeba ta sova... Nedbali, odletěli hledat sovu a Bostrom se v závěru hlásí ke starému opatrnému Vrzličákovi.

Superinteligence tedy vstupuje do strašidelného zámku naší doby. Kraluje v něm globální oteplování, v poslední době ale na jeho trůn útočí výkyvy počasí. Stabilní místo zabírají jaderná energetika a genová manipulace, obě strašidla mají svá místa tak pevná, že už začínají pohodlnět a jejich vychrtlé strašecí tváře se povážlivě zakulacují. Hodně v pozadí je ozonová díra. Ta trochu trapbně vzpomíná na staré dobré časy, kdy se o ní točily filmy a psaly knihy, dnes po ní ani pes neštěkne. Doyenem sboru strašidel je přelidnění, poněkud zatrpklý bubák vzpomínající na doby, kdy byl ve strašidelném zámku sám. Za trapnou figuru dlužno považovat strašidlo žlutého nebezpečí, ve špatně padnoucím úboru z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Všechna čest, je ten strašidelný zámek hodně obydlený, jako hotel na pláži uprostřed sezóny. Výběr strašidel je tu velký, superinteligence je na pořadu dne, je populární, kde kdo se k ní hlásí. Hodně jí pomohl Stephem Hawking svou prognózou, že superinteligence vyhladí lidstvo a uvrhne ho do role mravenců.

Byl tedy důvod, proč Bostromovu knihu přečíst a na debatu se těšit. Očekávání jsem ale nesplnil a milou Janu Klusákovou, mám ji upřímně rád osobně i jako věrný posluchač, jsem asi zklamal. Můj vrozený skepticismus mě totiž vede k přesvědčení, že všechny ty varující vrabce Vrzličáky vedou pohnutky spíše nízké než ušlechtilé. Kšeft se strachem je totiž ještě výnosnější než obchod s blbostí. Platí to čím dál víc: kolikrát se bojíš, tolikrát jsi člověkem. Na inteligentní počítač čekám celý svůj vědomý život, vědomý v tom smyslu, že jsem jeho aktivní pozorovatel: velký humbuk byl kolem počítačů páté generace, ten ale utichl na přelomu tisíciletí a teď už se jenom bojíme. A když to bání něčeho, co není a nejspíš nikdy nebude, rozvedeme do čtyř set stran chytrého fundovaného textu, jsme kingové, protože bání je in.

Svět vzkvétá, ale největším tempem vzkvétá jeho strašidelný dům plný rozčileně štěbetajících vrabců Vrzličáků.

LN, 22.5.2017