Když bylo před Vánoci, hlásal jsem tu ušlechtilou myšlenku, že se dárky mají dávat jenom dětem a že dárkování dospělým vede jen k rozmnožování krámů a nesmyslů v domácnosti. Což byla teze správná a moji blízcí ji vzali za svoji, a tudíž jsem pod stromečkem nic nenašel a bylo mi to líto a příští Vánoce žádné pošetilé úvahy nebudu v lidu šířit.

No, abych nebyl ve vašich očích zas tak moc velký chudák, dostal jsem pár flašek dobrého francouzského vína a knihu o Stevu Jobsovi. Ale bylo toho míň než kdy jindy. Takže příště se zdržím moralizování. Dětičky obývající prostor mým okem kontrolovatelným na tom byly podstatně líp a to je dobře, objektivně i podle mé subjektivní teze. Je to jejich, Ježíšek dostal dárky od tří monarchů, jim tedy náleží hmatatelné radosti.

Nicméně když tak koukám na to, co ty děti pod stromečkem našly, nejednou vysunu obočí.

Ano, jsou dobré dárky. Například hračka simulující archeologickou vykopávku, kdy je nutno z bloku jakési umělé horniny vydolovat pravěký skelet, to je bezesporu výborná věc. Je to ale pohříchu výjimka v moři nesmyslů a nevkusu tak strašlivého, že se tmí před očima.

Moje dcera vyrůstala na barbínách. Už v té době byla Barbie pokládána za hodně pokleslý artefakt - a přesto chovám v paměti vjem, kdy Adfolf Hoffmeister přivezl do Prahy první Barbie a předváděl ji v intelektuální společnosti a setkal se - tedy oba se setkali, on i Barbie - s upřímným aplausem. Nicméně v osmdesátých létech byla už Barbie profláknutá coby kýč. Moje žena Ljuba vypráví, že ona nechtěla své dceři barbínu dopřát, a když pak Anna začala chodit do školy a ukázalo se, že je nucena si hrát s esteticky prokádrovanými dřevěnými hračkami z UVA, děti se smilovaly a obdarovaly ji odloženou barbínou. To je ale minulost. Dnes je Barbie beznadějně out. Její místo zaujaly jakési víly s motýlími křídly, příšery s pavoučíma nohama a debilním ksichtem, mizerně lisované v nějaké čínské robotárně politickými vězni za nelidských pracovních podmínek. Děti jsou nadšené, víly s motýlími křídly milují a pod stromečkem radostně tleskají ručkama a plakaly by, kdyby místo motýlí víly našly beznadějně vyřízenou Barbie. No a kdyby našly dřevěnou panenku ve fěrtochu, asi by uprchly z domova a musela by je hledat policie v kolejišti metra.

Tak to tedy je. Budiž nám útěchou, že i mezi chlapečky obdivujícími Transformery a holčičkami laskajícími okřídlené víly je určité minimální procento kreativních duší, tak minimální, jako bylo minimální v každé předchozí generaci. Až tyto kreativní duše rozkvetou a začnou vytvářet hodnoty, budou chodit novináři, aby položili otázky, které si vyčetli z předchozích interview objevených na internetu:

"Co vás nejvíc ovlivnilo v dětství, Vaše Geniálnosti?"

No a geniální bytost bude vyprávět o Transformerovi a o víle obdařené debilním ksichtem a motýlími křídly. Jaká to byla radost, když dětské ručky vydolovaly z vánočního zábalu ten plastový hnus.

Ona jaksi ta krása květu je nezávislá na smrdutosti močky v zálivce.

LN, 9.1.2012