Po Silvestru spolehlivě přichází Nový rok, ne že bych to nevěděla. Jenže mezitím je moment, kdy člověk činí předsevzetí. Spousta různých všelijakých si sice myslí, že novoroční předsevzetí být nemají, nebo se o nich aspoň nemá nikdo vykecávat, ale jsou též jiní různí, kteří na tom neshledávají nic špatného, a k těm patřím.

Silvestra jsme trávili u přátel, kteří bydlí ani ne dvě stanice tramvaje od nás, a bylo to lepší, než kdybychom zůstali doma. Do našeho šestého patra totiž začala vytrvalá palba být citelně slyšet už po šesté, a když jsme se kolem jedné vrátili, stále nepolevovala.

Bůh suď, co na tom kraválu lidé mají. Jako dítě jsem milovala ohňostroje, ale od té doby, co si ho může pořídit každý, mě přestaly bavit. A byt přátel měl tu výhodu, že tam ten kravál skoro nebylo slyšet – a protože jsem seděla zády k oknu, tak ani vidět. Byt měl ovšem i drobnou nevýhodu, a sice tu, že se kouřit smělo jenom na balkoně. Chvilku po půlnoci jsme s hostitelem na ten balkon vyšli – já na cigáro a on ze zvědavosti – a pán domu pravil: "Je to jak u Stalingradu, jenomže tam to trvalo celý roky…"

Po cestě domů jsem jednak zjistila, že je to od nich k nám pořádně do kopce, a jednak jsem usoudila, že ta chvíle na noční opuštěné ulici je dosti příhodná právě k nějakému předsevzetí. Ale musí být příjemné, ploužit se do kopce bylo samo o sobě dost nepříjemné, natož abych si vymýšlela ještě nějakou další formu sebetrýznění a pak se ji snažila dodržet. A protože mám – jako každý – ráda příjemná překvapení, začala jsem vymýšlet, jak si nějaké připravit, což zajisté není snadný úkol. Něco, co bych si opravdu přála a co by bylo k něčemu dobré… Nesmí to být práce (třeba získat překlad nové knihy některého svého oblíbeného autora), protože práce pro mne věru není žádným překvapením.

Úporně jsem se mračila a funěla, ale kupodivu to přineslo výsledek. Nebo možná někde něco bouchlo tak silně, že se mi z toho rozsvítilo?

Zkrátka a dobře jsem si vymyslela, že na jaře, až bude krásně, pojedu na pár dnů do Paříže. Nikomu tam nezavolám (stejně už skoro není komu, většina mých tamních přátel už přebývá na místech, kam se jednou dostaneme všichni), nikomu předem nic nenapíšu ani neřeknu, budu prostě bydlet v nějakém hotýlku, o který se – stejně jako o letenku – postará nějaká cestovka, vezmu si s sebou něco, co si chci přečíst (ale žádný počítač a žádnou práci), a budu jen tak brouzdat po místech, která mám v Paříži ráda. A až mě začnou bolet nohy, usadím se hezky u stolečku nejbližší kavárny, samozřejmě na ulici, objednám si pastis a budu okukovat, co nosí pařížská děvčata. Tedy bývalá děvčata, ta mladá nosí všude na světě totéž. Kdyby pršelo, zalezu do galerie.

V oparu blaha jsem dorazila domů a nerozvážně otevřela mail, který přišel ještě loni, na samém konci roku 2013. Ach ano, cesta do pekel je dlážděna dobrými předsevzetími… Ukázalo se, že ač se mi nechce, budu muset podstatně dřív než na jaře vyrazit do města podstatně méně vlídného, než je Paříž.

LN, 3.1.2014