České deníky, weby i hospodské debaty se hemží nářky nad chováním českých politiků. Jde jim jen koryta, jsou neschopní, zkorumpovaní a prolhaní. Přesto česká politická scéna nabízí důvody ke zlepšení nálady. Přínos našich politiků je neocenitelný. O co obohacují náš život?

HUMOR: Největším politickým komikem v naší historii se stal Milouš Jakeš, který svým legendárním projevem v Hrádku nasadil laťku nepřekonatelně vysoko. Kdo nás baví dnes? Třeba pan Paroubek svými odbornými názory na měnový vývoj. Pobavil nás i Stanislav Gross, když na neúspěch v senátních volbách pohotově zareagoval nápadem senát zrušit. Pozadu nezůstal Mirek Topolánek s návrhem na jednokolový systém voleb (přestože v ODS se volí ve dvou kolech.

NAPĚTÍ A ADRENALIN: Občan si přečte, že v televizní debatě vystoupí pánové Škromach a Langer. Občan nesnáší Škromacha, Langera, či oba a dopředu ví, že sledováním debaty se jen rozčílí. Přesto si ji pustí. Proč? Kvůli adrenalinovému požitku. Politika nás napíná spoustou otázek. Vydrží socialisté nespolupracovat s komunisty? Vydrží falešný a prázdný muž a pán s fašizoidním obličejem předstírat, že spolu dobře vycházejí? Bohužel v oblasti velkých afér je potenciál české politiky nevyužitý. Zde důvod pro napětí neexistuje, protože každá aféra u nás vyprchá do ztracena.

TVOŘIVOST: Politika inspiruje a plody této inspirace se těší záviděníhodné popularitě. Napadlo vás třeba, kdo je autorem slavného pojmu Grosstapo? Možná ani sám tento bezejmenný občan netuší, že on byl prvním, kdo tento úspěšný novotvar použil. Lidová tvořivost nešetří nikoho. Pánové Václav Klaun, Mirek Tupolánek a Vladimír Šmudla by mohli vyprávět. Kreativita je mocná zbraň. Někomu se nezdála jedna strana příliš demokratická a vytvořil pojmenování „občasně demokratická strana“, někdo další pochyboval o životaschopnosti jiné strany a název „mumie svobody“ byl na světě. Politika je mocnou múzou, nešetřící polibky.

NÁBOŽENSKÉ VYŽITÍ: Za komunismu to lidé, mající potřebu v něco věřit, měli těžké. Většinou věřili v Hospodina a ateistický režim jim zatápěl. Někteří věřili v komunismus a sklízeli posměch. Dnes máme jiné možnosti. Odpovězte si na tyto otázky: Naštve vás každá kritika na účet vašeho oblíbeného politika? Omlouváte jeho chyby? Hodláte volit do smrti stále stejnou stranu? Je tato strana ta jediná správná? Odpověděli jste alespoň jednou „Ano“? Tak vidíte, jak snadné je stát se věřícím.

SEBEPOZNÁNÍ: Bod poslední a nejdůležitější. Díky politikům se dozvídáme mnohé o své schopnosti vnímat realitu. Dejme tomu, že věříme jedné straně a ostatní nesnášíme. Co kdyby tato strana neexistovala? Neučinili bychom si fetiš z některé ze zbývajících, nyní nenáviděných? Třeba je to proto, že jsme méně racionální, než jsme si o sobě mysleli. Iluzím podléháme všichni a politici toho využívají. Tím jak okatě to dělají, nám ale dávají šanci si to uvědomit.

Vzhledem k tomu, že jsme si na chování našich politiků zvykli a naučili z něj těžit, nabízí se hříšná myšlenka. Pokud by ze den na den čeští zástupci lidu osobnostně dozráli a stali se z nich čestní občané, myslící jen na obecné dobro, neměl by z toho český národ nakonec trauma?