Až vyrostu, chtěl bych mít nějaké hodně dobrodružné zaměstnání plné vzrušení. Dobře placené. A moderní. Až vyrostu, chtěl bych být pašerákem smetí.

Začínal bych skromně - na zahraniční dovolené bych do příkopu u silnice vysypával kapsy z domova napěchované drobnými odpadky. Brzo bych se vzmohl, koupil si vlastní dodávku a pod názvem Bordelexport (nebo něco ještě peprnějšího, aby si to zákazníci rychle zapamatovali) bych vyjížděl s pytli harampádí k východním sousedům. Někde v lese za hranicemi bych vyházel igelitové vaky na zakázanou skládku a cestou domů bych si hrál na závod Paříž-Dakar – pro zvýšení nostalgie bych si pouštěl nahrávku sirén pronásledujících četnických vozů.

A kdyby mě někdo nachytal? To je jasné, zapálil bych si na veřejném prostranství a sirku okatě odhodil do naskládané haldy mého prvotřídního zboží. Ono to chytlo? Kdo to zapálil? No to je smůla. Tady mi hoří koudel u zádě, tak já jedu. Zásadně bych odmítal zakázky na vývoz jaderného odpadu. Já dělám jenom konvenční! Ale zato ve velkém. Na východě? Tam mají lebensraumu na milióny kontejnerů.

Nemůže se mi nic stát. No, kdyby mi už chtěli něco dokázat, zkrachuju ein-zwei. A že bych měl nedostatek zakázek? Ale kdeže. Dělat do odpadků má přece perspektivu. Třeba mě zvolí i za podnikatele roku ...