Minulý týden jsem si všiml dvou článků, už nevím, odkud z hloubi internetové sítě ke mně připluly. Oba se týkaly štěstí. V jednom, tuším, že převzatém z anglického týdeníku Economist, se psalo o výzkumu štěstí v mužské populaci. Štěstí, to je jakýsi pocit. Někdy jsme šťastni, někdy nešťastni a někdy se cítíme jaksi neutrálně. Ve kterém životním úseku se cítíme šťastně a kdy nešťastně? Výzkum vedl k překvapivému závěru, že pocity štěstí převládají u mladých lidí a u lidí vyššího věku, kdežto muži středního věku jsou lhostejní nebo spíše nešťastní. Ten druhý článek souvisel s prvním jen volně, ovšem také se týkal štěstí. Autor se pozastavoval nad faktem, proč lidé ve Spojených státech a v Jižní Koreji nejsou šťastní, třebaže se jim v průběhu historicky krátké doby zvedly příjmy čtyřnásobně. Nepotřebujeme důmyslné esejisty Economistu, abychom tento jev nepozorovali kolem sebe a na sobě. Zdá se, že jev zvaný „blbá nálada“ nebo naštvanost je cosi jako konstanta, trvalý jev. Asi to souvisí se slavnou židovskou anekdotou o Jajtelesovi, který si stěžoval rabínovi, že má malý byt. Určitě to znáte, ale připomenu, že mu rabín poradil, aby si vzal do bytu králíky. Za týden byl u něho Jajteles znova a naříkal. Vezmi do bytu kozu, radil rabín a za další týden, když nářek kulminoval, poradil tele. Za další týden u něho byl pološílený Jajteles znovu, na konci sil. Teď tu havěť vyhoď, poradil rabín a Jajteles jásal, jaký má velký byt.

V tom to vězí. Pocit štěstí je vyvolán ne absolutním stavem, ale pozitivní změnou. Ta nemůže být trvalá. Obvykle je rázu skokového. A ta naštvanost?

Podobně jako u Jajtelese zřejmě nesouvisí s absolutním stavem, ale s představou, že by to mohlo být lepší. Jajteles by mohl mít větší byt. Našinec by mohl brát víc peněz a mohl by dělat zajímavější práci a mohl by tohle a onohle, nebýt toho, že... Právě to „nebýt toho, že“ působí blbou náladu. Zřejmě nejvíc doléhá ve středním věku. Když je člověk mladý, žije v údobí pozitivních změn. Má omezenou odpovědnost, protože je dítě, školák, student, začínající zelenáč. On nemůže být supertřída a nikdo to od něho nečeká. Ve stáru se naopak člověk už vyrovnal se svým údělem a nechce být supertřída, a taky to nikdo od něho nečeká. Nejhorší je to ve středním věku. Ať dosáhnete jakéhokoli úspěchu v čemkoli, vždycky se někdo najde, kdo je na tom líp. Má větší úspěchy, vydělává víc peněz, má lepší vilu. Zeptejte se milionáře na jeho pocit štěstí. Štve ho, že není miliardář. V pohádce o zlaté rybce rybářka taky byla šťastná jen v okamžiku změny. Královskou korunu zaměnila za císařskou..., ale bylo zde vědomí, že je možno být ještě větším pánem.

Je to jev tak obecně rozšířený, že patrně souvisí s nějakým ustrojením naší mysli. Pokud je to skutečně tak a máme tu naštvanost v sobě zadrátovanou jako součást operačního systému, musí to mít nějaký smysl. Třeba nás to pudí k směřování kamsi, ke snaze dosáhnout čehosi. Ty životaschopnější to žene k výkonu, ty méně schopné k nadávání.

LN, 17.1.2011