FEJETON: Paradox štěstí
V tom to vězí. Pocit štěstí je vyvolán ne absolutním stavem, ale pozitivní změnou. Ta nemůže být trvalá. Obvykle je rázu skokového. A ta naštvanost?
Podobně jako u Jajtelese zřejmě nesouvisí s absolutním stavem, ale s představou, že by to mohlo být lepší. Jajteles by mohl mít větší byt. Našinec by mohl brát víc peněz a mohl by dělat zajímavější práci a mohl by tohle a onohle, nebýt toho, že... Právě to „nebýt toho, že“ působí blbou náladu. Zřejmě nejvíc doléhá ve středním věku. Když je člověk mladý, žije v údobí pozitivních změn. Má omezenou odpovědnost, protože je dítě, školák, student, začínající zelenáč. On nemůže být supertřída a nikdo to od něho nečeká. Ve stáru se naopak člověk už vyrovnal se svým údělem a nechce být supertřída, a taky to nikdo od něho nečeká. Nejhorší je to ve středním věku. Ať dosáhnete jakéhokoli úspěchu v čemkoli, vždycky se někdo najde, kdo je na tom líp. Má větší úspěchy, vydělává víc peněz, má lepší vilu. Zeptejte se milionáře na jeho pocit štěstí. Štve ho, že není miliardář. V pohádce o zlaté rybce rybářka taky byla šťastná jen v okamžiku změny. Královskou korunu zaměnila za císařskou..., ale bylo zde vědomí, že je možno být ještě větším pánem.
Je to jev tak obecně rozšířený, že patrně souvisí s nějakým ustrojením naší mysli. Pokud je to skutečně tak a máme tu naštvanost v sobě zadrátovanou jako součást operačního systému, musí to mít nějaký smysl. Třeba nás to pudí k směřování kamsi, ke snaze dosáhnout čehosi. Ty životaschopnější to žene k výkonu, ty méně schopné k nadávání.
LN, 17.1.2011
