Už jsem do elektroodpadu odnosil celkem dost vysloužilých přístrojů. Teď třeba dvacet let staré tranzistorové rádio, kterému pouze dosloužil potenciometr. Součástka za pár korun. A to jsem nedávno objevil vzácnost - opravnu drobných elektropřístrojů! Jenže ty ceny oprav a ceny nových přístrojů... Takže jsem vyhodil pár gramů mědi, cínu, železa, tři malé vruty, kterým nic nebylo, špetku nějakého polovodiče, manganu, niklu a kdovíčeho ještě, co někdo někde musel jakožto rudu vykutat ze země, zpracovat a dovézt do Číny, kde to rádio vyrobili. V Číně, Bangladéši nebo Indii to pak budou chudé ženy a jejich děti za pár šupů rozebírat a třídit. Možná. Ale stejně z toho vždycky mám trochu blbý pocit. Viděl jsem záběry z těch hald vysloužilých elektrospotřebičů. To nešlo část z toho ještě nějak ekonomicky výhodně opravit? Vždyť i tatíček Masaryk si broukal pod fousy „Když se ti zlámalo, dej ho spravit, nauč se synečku hospodařit.“

Na snímcích ze srpna roku 1968 jsem si všiml, že nahoře na Václavském náměstí byla opravna punčoch. Na Václavském náměstí! Opravna punčoch!

Můj děda, vyučený kamnář a profesí horník, si sám spravoval a podrážel boty nebo zasklíval okna. Jeden technik z našeho sousedství za slunných víkendů před garáží pravidelně rozebíral, čistil a seřizoval motor své motorky a svého auta (značky Moskvič). Ve školních dílnách jsme se všichni kluci naučili základy práce s ručním nářadím, dokonce i vyměnit elektrickou zásuvku či vypínač (dodatek pro školní inspektory: na bezpečném napětí 24V).

Dnes se většina oprav nevyplácí a kdo si chce poradit svépomocí, nesežene náhradní díly.

Naštěstí už vím, kde dovedou spravit deštník, zip od batohu, kolečko od kufru (ale to už jsem odkoukal a příště spravuji sám a za nějakou pětinu ceny). Opravny počítačů, fotoaparátů, autoservisy, servis plynových spotřebičů, dokonce i opravy a přešívání oděvů - ne, úplná katastrofa to zatím není. Akorát se ty opravny někdy špatně hledají a ceny nebývají příliš lidové, byť zázraky se dějí: „Jenom jsem tam dal nový nejtek, to máte grátis.“

Jak to bude dál?

Přístroje jsou čím dál složitější, komplexnější a zcela programově neopravitelnější. „Dát nový vypínač do mobilu? Kde to žijete?“ „Odešla LED v kapesní baterce? No jestli máte pájku, tak si to zkuste spravit, ale u nás se vám ta oprava nevyplatí.“

Učební obory produkující řemeslníky ještě existují, ale moc narváno tam není a většina si chce dodělat nástavbu a živit se dovozem a vývozem čehokoli, třeba banánů.

Dílny se na základních školách snad opět rozbíhají. Doufejme, že tam děti pouze neskládají z lego-prefabrikátů roboty, ale zkusí si i něco uříznout, zapilovat, sešroubovat. Na webu je k dohledání pozoruhodné video, kdy lidé z celého světa dostali za úkol smontovat něco jednoduchého z české stavebnice Merkur - stojí za shlédnutí!

Heslo „nebuďme montovnou Evropy“ je všeobecně chápáno tak, že u nás budou samí inženýři, designéři a programátoři. Jenomže ono by bylo fajn i to, kdybychom oněm montovnám dodávali díly. Kdyby se někde montovaly mobily s českými displeji nebo alespoň konektory. Kdyby základní desky pájely české automaty. Kdyby se někde montovaly automobily s českými písty, válci, těsněními, světlomety. Kdyby se něco z toho dělalo na českých strojích, z českého plechu, lakovalo českými laky. Protože právě základní výroba vyžaduje pořád ještě šikovné ruce a myslící hlavy i u dělníků - pardon, operátorů výroby. V akademii věd kdysi pracoval jako pomocný technik pán, absolvent střední průmyslovky, který se sám naučil vymýšlet a realizovat kapotáž přístrojů. Byl pro týmy fyziků a elektrotechnických inženýrů nepostradatelný, jeho dílo letělo s družicí Magion i do vesmíru.

Nakonec by z tohoto lidského potenciálu zbylo i dost lidí do drobných opraven, ne?

P.S. Já vím, že se toho u nás i tak poměrně dost vyrábí, ne jen montuje. Věčná škoda, jak málo se toho o českých výrobcích ví a v důsledku toho jak malou prestiž mají v očích veřejnosti.