Napjatě čekáme, co se teda stane… Řekl to? Nebo někdo jiný a on se pod to jen jako že podepsal?

Bývaly za starých časů takové zvyky, že se úspěšným nepřál úspěch. Mělo to svou logiku: tehdy se kolem lidí motala celá plejáda bohů a polobohů, co byli děsně žárliví, a když viděli, že je někdo mladý, krásný, úspěšný a navíc ho mají lidi rádi, tak zasáhli, protože tahle pozice byla vyhrazena pro ně. Na dotyčného seslali nějaké ty boží tresty a udělali z něj starého škaredého zoufalce s prašivinou. Proto se lidi naučili přát štěstí obráceně. Tedy místo „Uspěj a buď nejlepší!“ (což by mohl nějaký bůh zaslechnout a překazit) říkali „Zlom vaz!“, tedy přáli pravý opak. To nechávalo bohy v klidu. Ostatně i proto se při přání „zlom vaz!“ neodpovídá „děkuji“ – to je furt ta taškařice proti bohům.

Podobný základ má i klepání na dřevo, strach ze „zakřiknutí“, nebo připomínání vítězům, že jsou jen obyčejní smrtelníci. Ten poslední zvyk se táhne od starého Říma a bylo to tak: Když vojevůdce mnohokrát slavně zvítězil, byl mu povolen triumf, tedy v podstatě oslava vítězství, při níž on a jeho armáda slavnostně vpochodovala do Říma a tam je lidé oslavovali. Během triumfu jel vojevůdce na voze, všichni se mu klaněli a volali Sláva, jsi nejlepší, kámo (ale volali to latinsky, takže to dneska zní jako nějaký citát), až na jednoho, a tím byl otrok, který stál na voze za vojevůdcem a jeho povinností bylo vojevůdci neustále říkat do ucha: „Nezapomeň, že jsi jen smrtelný člověk!“ Jako aby se vojevůdce nechytla pejcha.

V Česku se tenhle zvyk, kupodivu, udržel dodneška. Dokonce bych řekl, že tu máme celé legie ochotných otroků, kteří jakýkoli úspěch okamžitě řádně okomentují: „No a co, určitě má jiné chyby.“ Nebo: „Kdoví kde na to vzal.“ Nebo: „To se jí to trénuje za naše daně!“ Je to od nich taková nezištná služba bližnímu, aby jaksi bližní nezpychnul a nenosil nosánek moc nahoru, protože úspěch a nošení nosánku nahoru bohové neodpouštějí.

Připomínat úspěšným Čechům, že jejich úspěch, helejte, zase teda žádná sláva nebyla, přiznejme si to, na světě jsou mnohem úspěšnější, tak jako klídek, to je vlastně národní služba, která odvrací žárlivost bohů, a měli bychom být rádi, že si na to nemusíme kupovat otroky, ale že se toho rádi ujmou v každé hospodě, na webu pak pluky diskutérů a i nějací novináři…

—

Ale bylo by to fajn, kdyby se to dalo takhle vysvětlit, že? Rozhodně lepší, než že nikoli bohové, ale lidi úspěch a popularitu neodpouští, že jej relativizují, popřípadě rovnou úspěšnému podtrhávají stoličku. Chápu, že lidi okolo Kvitové nechtějí dopřát Humlovi, aby se zviditelňoval na jejím úspěchu, ale jsem docela rád, že Humla zviditelňují jiní, protože na takové by mělo být dobře vidět. Jeho přístup a postoje bych nazval konzistentně papalášskými – Kvitovou zbavit občanství, protože si dovolila přesídlit do Monaka (a navíc veřejně řekla, že to je kvůli daním, to se nedivím, že socan Huml vidí rudě), speciální zacházení s poslaneckými auty a další. A k tomu si přihodím velejemnou krizovou komunikaci, kdy po každém takovémhle hňácnutí začne vysvětlovat, že to tak nemyslel, neřekl, nenapsal, zlí novináři překroutili, z kontextu vytrhli…

Je to fakt huml, co se kolem Kvitové strhlo.

Převzato z webu Misantropův zápisník se svolením autora