Jó škola, škola, škola, škola mi byla velkou školou... říká v jedné povídce Ivan Vyskočil. Mně taky, byť mám pocit, že to nejdůležitější mě ve škole neučili ani nenaučili. A jak tak sleduji vleklé tahanice o to, jak má dobrá škola vypadat, jsem dost nespokojená. Nejvíc mě zajímá, jak se na školách – zejména na středních školách – vyučují nedávné dějiny. Možná to není to nejdůležitější, ale každého zajímá něco jiného, a mne právě tohle. Je to mnohdy opravdu bída: když jsem se před necelým rokem zeptala velké skupiny vysokoškoláků, kde skončili na střední s výukou dějepisu, odpověděla většina z nich, že po druhé světové válce. Jak mají potom ti lidé mít nějaké historické vědomí? Jak mají rozumět společnosti, ve které žijí?

Vláda má na to, co má škola člověku dát, zjevně jiný názor než já. Co by ne, žijeme v demokracii, každý má právo na svůj názor. Vláda zastává názor, že je potřeba posilovat učňovské obory a technickou zdatnost. Máme-li být skutečně jednou velkou montovnou, je jistě důležité mít šikovné řemeslníky. Až na to, že spoustu prací, pro které se dnes nedostává šikovných rukou, budou za pár let dělat roboti... Přiznávám, že neumím třeba vyměnit kohoutek, natožpak něco složitějšího, a jsem náramně ráda, když mi někdo v takových věcech pomůže. Přece jen si ale myslím, že k tomu, aby se společnost rozvíjela a postupovala vpřed, potřebuje také – a především – lidi vzdělané v humanitních oborech. Ale ministerstvo školství na humanitní obory už několik let žádné granty nedává: zjevně soudí, že kdo chce mudrovat, bude mudrovat i zadarmo.

Teoreticky by mi škola mohla být ukradená, dobu povinné školní docházky mám dávno za sebou a to nejdůležitější jsem se stejně naučila jinde než ve škole. I mé děti už dávno školu vychodily... Ale co vnoučata? Většinou jsou na dějepis ještě malá, ale nepochybně porostou. Představa, že se budou muset učit pořadí faraonů, pak byzantských císařů, přemyslovských a dalších králů a že to všechno v lepším případě skončí sametovou revolucí, mě vůbec nepovzbuzuje.

Tak se poohlížím, kde najít něco, co by tu budoucí školní výuku doplnilo: zatím jsem objevila knihu jménem Karel a rytíři. A vzala jsem znovu na milost Karla IV., který mi, chudák, bez vlastní viny loni už fakt lezl krkem. V té knize jsou převyprávěné středověké rytířské ságy, Nibelungové, král Artuš i Beowulf, svatý Jiří a kdovíco ještě, všechno je hezky zaobalené do cesty sedmiletého Karla (totiž Václava) za francouzskou nevěstou a zpracováno pro sedmileté a starší děti. Tak v tomhle shrnutí jim to asi škola v příslušném věku neposkytne, tady je nutná práce rodičů: předčítat, vysvětlovat a odpovídat na otázky. Děti nejsou stavěné na vědecké výklady, ale to, co je zaujme, si zapamatují, zabudují si to do systému myšlení. Z téhle knížky jim – aspoň doufám – zůstane představa o středověkém myšlení, rytíř pro ně nikdy nebude jen panák v brnění.

LN, 20.1.2016