Minulý týden jsem byla v pražském divadle Archa, kde se konal obří koncert, jemuž předcházela předpremiéra filmu Olivera Maliny Morgensterna Rok bez Magora. Film mě velice nadchl, i když by se byl spíš podle mého měl jmenovat Léta s Magorem nebo tak nějak podobně, protože to nebyl film o roku bez Magora, ale o Magorovi.

Samozřejmě k němu lze mít i vážnější výhrady, třeba tu, že úplně přešel Jirousku, Magorovu první manželku Věru. Opravdu jsem ale byla jak u vytržení, což je jistě dáno mým věkem a osobními vztahy k protagonistům filmu. Na dokumentární a publicistické filmy o tom, co jsem dobře poznala, se většinou nedívám kvůli jejich dokumentární hodnotě, ale kvůli tomu, že tam na archivních záběrech uvidím živé lidi, kteří už živí nejsou, a ty, kteří živí jsou, uvidím mladé (a krásné). Nejsem filmová kritička a některé věci pro mne znamenaly v životě tolik, že se na ně prostě nedokážu dívat s kritickým odstupem.

Tak tomu bylo i tentokrát. Dvě hodiny jsem nadšeně hltala záběry, na kterých jsem viděla lidi, s nimiž jsem prožila kus života, který ze mne udělal takového člověka, jakým jsem. Dívala jsem se na svou vlastní minulost očima někoho jiného - a vybavovaly se mi věci, na které jsem dávno zapomněla. Nadchlo mě, že režisér citoval z Magorovy Zprávy o třetím českém hudebním obrození - vzpomínala jsem, jak jsem ji před desítkami let hltala se zatajeným dechem, jak zjevení: nikdy jsem do té doby nečetla nic, co by mi mluvilo tak z duše. Najednou se mi otevřel úplně jiný svět, svět lidí, kteří vnímali politiku úplně jinak než já - a vůbec jsem se jim nedivila. Byla to ideologie prostá a srozumitelná a živě jsem viděla vlasaté kluky, jak omámeně kráčejí za Magorovým hlasem. Bez jakéhokoli váhání jsem se k tomu neznámému zástupu připojila.

Neprohloupila jsem: dodnes jsem nadšená, když potkám kamarády z undergroundu - bylo to zvláštní, těsné soužití, jehož stopy ve mně už do konce života nestihnou vymizet. Přátelství s Magorem mělo i své stinné stránky, třeba Jiří Daníček jednou pravil: "A ta jeho poezie je taky metla - taková agresivita tvůrců není úplně obvyklá." Nebyla. Magor psal básně s nadšením a snad s nadšením ještě větším je předčítal každému, znovu a znovu dokola. O kvalitě básní pochybovat nelze, to nešlo ani tenkrát, ale nikdy jsme ho nedokázali přesvědčit, že je člověk nemusí za večer slyšet dvacetkrát. Magor byl prostě občas magor.

A právě tohle se, myslím, ve filmu podařilo vystihnout: Magorovy bláznivé kousky a zároveň jeho přísnou ideologii i jeho osobní kouzlo. Býval někdy nesnesitelný a nepochybně to věděl - říkal o sobě: "Každej je puritán v něčem, já jsem puritán v politice." Ty dvě hodiny ve ztemnělém divadle, kde zněl z minulosti Magorův hlas, byly pro mne překrásné. Až jednou bude film na DVD, budu si ho pouštět, až mi bude smutno, abych si připomněla, že krásné chvíle, které jsem zažila (i když mi tehdy třeba ani moc krásné nepřipadaly), mi nikdo nevezme. Stejně jako přátelství, která z nich vzešla.

LN, 7.12.2012