Můj dětský červenec začínal každoročně na pražském nádraží Braník, odkud vyjížděl posázavský pacifik plný trempů a chatařů směr Davle, Chlomek, Pikovice a Luka pod Medníkem, kde se s lasem a koltem za pasem proháněla podle Voskovce a Wericha babička Méry.

Supící a čadící parní lokomotiva měla za sebou připojené nákladní vagóny, v kterých byly přišroubované k podlaze hrubé lavice. Někteří dospělí lidé při pohledu na tyto vagony omdlévali a zvraceli. My děti jsme v nákladních vagonech jezdily rády, protože otevřenými dveřmi jsme lépe viděly. Trampové sedávali na podlaze s nohama spuštěnýma z vagonu a my jsme jim záviděly.

Od Davle se vlak začal vlnit kolem Sázavy a zařezával se do ostrého kaňonu jako někde v Arizoně, jak jsme si ji jako děti představovaly při četbě rodokapsů. Na řece bylo možné zahlédnout voraře, kteří sváželi svázané kmeny ku Praze.

V Lukách pod Medníkem na malých políčkách, které dnes vytěsnily chatové osady daleko za ves, již zlátlo žito plné rudých máků, modrých chrpů a nafialovělého svlačce a ve vesnici večer hřměly soukromé hospody U Buriánků, U Holubů a U Jirků, které tradičně patřily převážně trempům. Noční vesnicí se kromě opilců brouzdaly zachmuřené žňové hlídky s rudou páskou na rukávě, které měly za úkol chránit družstevní obilí před dvěma místními kulaky, kteří již byli ve vězení na převýchově.

Malé voňavé kvelby, kam se chodilo nakupovat, kdykoliv se vám zachtělo, protože hokyně pracovala na statku, se zrušily a v jedné zatáčce mezi návsí a nádražím postavila Jednota dřevěnou boudu, před kterou se zakabonění a hudrující lidé učili stát fronty: každé ráno na mléko, dvakrát týdně na chleba a jednou týdně na maso.

Nad vesnicí “na panském“ zbořili triangl a podobné čtyři věže postavili za vesnicí, obehnali je ostnatým drátem a denně tam vozili mukly, kteří těžili uran, aby získali kladný vztah k novému lidovědemokratickému zřízení.

Takový byl můj dětský červenec: Cyril a Metoděj se neslavil, jen se o den později zapalovala fatra za Jana Husa. Vlastně začátek prázdnin byl docela pěkný, protože jsem tenkrát ještě nechápal, co se kolem mě děje. Teprve když jsem za ostnatým drátem zahlédl pana Boháčka, ke kterému jsme chodili do nedávna pro mléko a když mi strýc vysvětlil proč zvracel, když viděl dobytčák a vlak raději nechal ujet, jsem začal tušit, že naše dětství není až tak šťastné. Strýc Mallotta totiž řekl: V těch vagonech nevozili dobytek, ale lidi do komína.