„Jak snesly vaše kočky ten ohňostroj?“ zeptal se mne na ulici starší pán. Snesly ho bez úhony: polehávaly, občas po mně koukly, jestli je všechno v pořádku, a protože jsem seděla u počítače a s čímsi se mořila, usoudily nejspíš, že se nic zvláštního neděje. Nijak znepokojeně nevypadaly.

Ani já jsem se neznepokojovala, když se po setmění začalo zvenku ozývat dunění, které postupně sílilo a neustávalo. Před půlnocí a zejména po ní byly už výbuchy hodně intenzivní – před dvěma nebo třemi lety jsem byla na Silvestra u přátel v zastrčené vinohradské ulici, kolem půlnoci jsme vyšli na balkon a pán domu pravil: „Je to jako u Stalingradu.“ Tam sice nikdo z nás nebyl, ale souhlasili jsme: dunění a výbuchy se valily ze všech stran a konce to nebralo. Bývá to tak rok co rok, nic s tím nenaděláme. Není mi sice moc pochopitelné, co lidi tolik rozjařuje na faktu, že se změní číslice v letopočtu, ale nemusím rozumět všemu. Ani nemůžu.

„Jak snášíš ty novoroční projevy?“ otázal se Davídek a otřel se mi o nohu. Nu, taky bez úhony, jen si tiše představuju, kdo všechno se ke změně letopočtu bude mít potřebu vyjádřit letos. A napřesrok a pak dál a dál… O „osmičkovém“ a „devítkovém“ roce jsem v posledních dnech slyšela a četla tolik, že kdybych to brala vážně, točila by se mi z toho hlava. Loni mi už osmičková výročí lezla krkem – a když si představím, jak se bude letos hauzírovat s Listopadem, takřka mě jímá závrať. Bude se hodnotit, přehodnocovat, diskutovat o tom, kdo má a kdo nemá právo slavit a dovolávat se Slavných dnů… Jsem už na takové taškařice trochu stará, slyšela a četla jsem na tato témata tolik, že si těžko dokážu představit něco nového.

Nebaví mě vztekat se nad tím, co zas ten nebo onen panák nemístného pronesl, zapleveluje to veřejný prostor a budí dost zbytečné vášně. Radši se vypravím do knihovny a dohledám si nějaké citace. Jenže když jsem se druhého ledna ráno probudila, za oknem chumelilo tak hustě, že kromě vloček sněhu nebylo vidět vůbec nic. „Proč vrčíš?“ zeptala se Chaluha. „Co je na tom zvláštního, že v lednu sněží?“ Vysvětlila jsem jí, že se mi do toho sněžení nechce. „Ty toho naděláš,“ frkla. „Však to přejde.“ A venku, jako na povel, sněžit přestalo. „Proč si radši něco nečteš?“ ozval se Davídek z křesla, které okupuje, dokud nepřijde nějaká lidská návštěva. No jo, proč si radši nečtu? „Asi proto, že si čtu večer v posteli a přes den se snažím dělat něco užitečnějšího,“ odvětila jsem bezmyšlenkovitě. Za oknem se vyjasnilo, sníh z římsy postupně zmizel. „A proč si někam nevyjedeš, když jsi tak rozmrzelá?“ nedal pokoj všetečný kocourek. „Nebo proč si nezajdeš do divadla?“ přidala se jeho věrná kamarádka. Než bych poslouchala ty kočičí rady, radši jsem si navlékla kabát, nazula boty a vydala se do knihovny. Tam mi aspoň nikdo neklade otázky a nesnaží se mě vychovávat. Než jsem dojela do přízemí, vztek na kočky mě přešel.

LN, 4.1.2019