Můj synek patrně byl Husákovým dítětem, i když já tedy nevím, že by to Gustáv s mojí, tehdy nastávající manželkou dělal. Měl by to dost složité se k nám tehdy na horách vetřít, ale zcela určitě by to nebylo něco zcela nemožného a vyloučeného. To je spíše vyloučené zavést do vyloučených lokalit jakýsi normální řád, práci a civilizaci.

Ale o tom psát nechci. Synek je ročník 1973, takže se jednalo o rok 1976. Rok, kdy pár let předtím byl výše zmíněným Gustávem Husákem z KSČ vyloučeno několik set tisíc členů a nyní se ti nejaktivnějí z nich hotovili k světobornému počinu zvanému Charta 77. Ti, pro které život bez politiky byl totéž, co pro jiné život bez lásky.

Vzpomínám na ta léta s jistou nostalgií. Tehdy jsme měli zcela jiné starosti než dnes. Protože každý z nás vlastně zaměstnán být musel, a tak jsme se o zaměstnání vůbec nebáli a spíše jsme vymýšleli finty, jak ze zaměstnání odejít za lepším, i když to "lepší" zas o tolik lepší být nemohlo. Systém to nedovoloval.

Z té doby se traduje jedna legendární historka. Nějaký pracovník chtěl v Brně rychle odejít z podniku, a tak podal kvalifikovanou výpověď se zdůvodněním, že je v jiném stavu. Na osobním oddělení se vesele zasmáli, strčili výpověď do šuplíku a když si tento vynalézaý pracovník přišel pro výstupní papíry, nestačili se divit. To, co oni považovali za naprostou hloupost, bylo opravdu kvalifikovanou výpovědí, která platila, pokud nebyla napadena u soudu. A to nebyla.

Takže takovéto "špílce" dnes moc vidět není. Vidět je spíše úporná snaha zaměstnavatelů zbavit se s co nejmenšími náklady nepotřebných zaměstnanců. Kolegyně žije s člověkem, který dostal od Siemens Kolejová vozidla dvouroční odstupné, které během následujících dvou let dokázal bezezbytku projíst. Tak to také někdy dopadá. Ale opravdu málokdy je odstupné 24 měsíců, mnohdy je pracovník rád, že dostane alespoň něco.

Člověk by si snad i řekl, že náš "demokratický" systém je ve srovnání s tím totalitním nebe a dudy. Ale ono to úplně tak není. I nyní jsou oficiální modly, stejně jako tomu bylo dříve. Vždyť před pár lety kdosi naprosto vážně navrhoval, aby se zpochybňování teorie globálního oteplení stalo trestným činem, a všichni naprosto přesně víme, o čem se oficiální média nesmí šířit.

O eskamotérském kousku našeho prezidenta, který pro kamery předvedl "zmizení" chilského pera, které tam právě za tímto účelem bylo připravené, smějí oficiální média hovořit vždy. Ovšem je tabu hovořit o notorické kriminalitě některých etnik, stejně jako v sedmdesátých a osmdesátých letech bylo tabu hovořit o Chartě, Havlovi a celém tom levičáckém spolku.

A jak to tedy vlastně tehdy bylo s tím mým synkem? Prožil dobrodružné dětství, dnes by to možná vysílala i televize. Narodil se koncem září, takže vlastně začátkem vysokoškolského školního roku. A jeho maminka, teď už to byla samozřejmě moje manželka – my jsme si tehdy nikdy nebrali za ženu zajíce v pytli, musela být alespoň ve třetím měsíci (moje byla v pátém) – vrazila několikatýdenního synka na zadní sedadlo rodinné Š1000MB, odjela do Klausovy Sorbonny (tehdy VŠE), tam zaparkovala pod okny učebny a občas vyhlédla ven, jestli dítě moc neřve. A o přestávce ho šla nakojit. Rychlé, jednoduché a efektivní.

Synek vše v pohodě přežil. I onen incident, kdy si tchyně myslela, že tchán drží kočárek, a tchán si myslel totéž o ní. A kočárek přitom vesele drncal po Vinohradské třídě. Jako ve filmu od Ejzenštejna. A když jsem se vrátil z vojny, tak mojí každodenní povinností bylo synka "venčit" v Grébovce, na kterou jsme tehdy, z ulice U Havlíčkových sadů, měli skvělý přístup. A to dítě - divím se, že se nestalo levicovým politikem - mělo úžasné nápady.

Ten malý kluk záhy pochopil, co to jsou peníze a že si za ně lze koupit dobré věci. Cukrátka a tak podobně. Takže náš každodenní dialog byl asi tento: "Tati, kup mi něco" - "Nemůžu Jakoubku, nemám peníze" - "Tak kup peníze, tati". A vida, tříletý hošík objevil celý princip tzv. sociálního státu, sociálního smíru a důvod všech těch současných kraválů.

Nemáme v rozpočtu peníze na různé extrabuřty? No tak si ty peníze koupíme a bude vystaráno. Samozřejmě, my dospělí říkáme, že si peníze do rozpočtu vypůjčíme, nikoli koupíme. Ale ono je to přece naprosto totéž. Zárukami a zaplacením úroků si prostě ty peníze na nějakou chvíli "koupíme". Naprosto stejně jako ti malí caparti a co bude pak, je nám úplně jedno. Hlavně když teď budeme mít na ta cukrátka, že?

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem