Listujeme-li nekonečným množstvím nových barevných časopisů vytištěných na dobrém papíře určených pro mladé dámy a urostlé muže, můžeme shodně s Marchallem McLuhanem konstatovat, že převládá model složený ze sexu a technologie.

Sociologové hovoří o tom, že moderní dívka myslí na své nohy nebo na poprsí jako na nástroje sociální moci, které se naučila používat spíše coby součást vybavení nutného k úspěchu, než eroticky či pocitově jako nedílnou součást sebe sama. Ví, že žena s dlouhýma a dobře tvarovanýma nohama se dostane kam chce. Její pěstěné a opálené nohy nejsou součástí její osobnosti, jsou její ozdobou a dívá se na ně stejně jako na prstýnek, který si koupila, už proto, že lepší lýtka, boky a ňadra si lze u chirurga jednoduše objednat. Reklamy na punčochové kalhoty, které ukazují ženy jen od pasu dolů podporují odluku sexu nejenom od člověka, ale dokonce i od jednoty s tělem. Ženy vystavující takhle v městkých pouličních kavárnách své nohy, vidí samy sebe spíše jako skvělý objekt, než aby se dívaly na sebe jako na osobu či dokonce osobnost. Milují víc svůj obraz v zrcadle než samy sebe.

Psychologové tvrdí, že to je jeden z hlavních důvodů, proč později tyto ženy mají problém se svými partnery: nedokáží přejít z primitivních praktik soutěžní přehlídky, v níž muži si vybírají nejatraktivnější obraz, na složitost osobního vztahu, v němž si budoucí otcové vybírají partnerku a matku pro své děti, tedy živého člověka. Skutečný vztah je pro ně moc náročný a nudný, ač ve skutečnosti je tomu přesně opačně. Tyto ženy své nohy a vlastně celé tělo zradily, oddělily se od nich a ony se jim později mstějí.

S pravýma nohama je tomu jinak. Cituji: „Až umřu, což bude brzy, tak ti odkáži své nohy jako dědictví. Jsou silné a dobře formované. Jsou to typické východní nohy. Takové na Západě nenajdeš. Bosky chodily ve sněhu, už když jsem byl dítě, a později, když jsem byl vězněn v koncentračním táboře na Sibiři, jsem v nich běhal po věčném ledu, přes rumiště a ostré kameny. V uranových dolech jsem byl zasypán, ale i tam se mým hohám nic nestalo. Nemít tyto nohy, nikdy bych nebyl s tebou.“ To jsou slova, která věnoval své ženě, již zemřelý německy píšící básník Mose Rosenkranz z Rumunska. Zemřel ve svých devětadevadesáti letech klidně, ve spánku, v posteli.

Pravé nohy jsou součástí osobnosti a svými kroky ji dotvářejí, proto je takový člověk musí vnímat stejně jako svou hlavu, kterou nevidí jako přívěsek. Nebo je to ještě jinak: Ty dívky a ženy, které se dívají na své nohy jako na přívěsky, vidí i svou hlavu a svá ňadra jako přívěsky, zatímco praví lidé se ničeho ze sebe nezříkají, nic od sebe neoddělují a všechno, i to nepovedené, považují za nedílnou součást sebe sama, a i z toho vyplývá jejich síla. Proto i nohy básníka jsou součástí všech jeho veršů. Dokonce i těch nenapsaných.