Zařekl jsem se, že budu olympijské hry ignorovat, a kdybych měl být důsledný, nepřečetli byste si o nich ode mne v Posledním slovu ani řádku. Ale třetí zlato pro Česko (přičemž jsem v té chvíli ještě netušil, že přijde i čtvrté) mě zlomilo, a tak tedy bude tato úvaha olympijská.

Je to zvláštní obrat, to "třetí (čtvrté) zlato pro Česko", převzal jsem ho z novin. Zlatou medaili získal pětibojař David Svoboda. Je to výsledek jeho soustavného mnohaletého úsilí. K ocenění se doslova probojoval; on ten moderní pětiboj jakožto disciplína je hodně "macho", něco mezi požárním útokem a nácvikem krav maga. Je to tedy bezesporu zlato pro Davida Svobodu. Zasloužil si ho a blahopřeji mu od srdce.

Složitější je to s tím "zlatem pro Česko". Dejme tomu, že i já jsem tak trochu Česko. Narodil jsem se tu, jsem zdejší občan a mluvím a píšu česky, platím české daně a česky nadávám na vládu, jsem tedy podle nomenklatury soustavy SI řádná desetina mikročeska. Na úspěchu Davida Svobody jsem se nezúčastnil vůbec ničím. Nevěděl jsem o existenci tohoto vynikajícího muže a vzal ho na vědomí, až když všechny ostatní soupeře pobil a stanul na stupni vítězů s medailí na hrudi.

Jsem tedy čistý příjemce jeho úspěchu. Těší mě a hřeje odlesk jeho zlata. Jsem rád, že jsme (tedy správně "oni sportovci") sklidili nakonec těch medailí devět.

Nebudu se tvářit, že nechápu, proč to tak je. Sounáležitost je potřeba hluboce geneticky zakódovaná. Z ní vyplývá sám princip sportovní reprezentace. Ten pojem znamená zastupování. Ti, jimž je reprezentace svěřena, mají vytvářet dojem, že takoví, jací jsou oni, jsou všichni. Podle výsledků londýnských olympijských her by to mohlo vypadat, že Češi jsou všestranní bojovníci s mimořádnými vlohami pro veslování a pokud je Čech spatřen s oštěpem v ruce, je dobře se mít na pozoru.

Je to vize absurdní a naštěstí to tak nikdo nebere. Nicméně, když bych to měl pro změnu brát velmi vážně, ona ta sportovní reprezentace zas tak marná a samoúčelná není. On ten David Svoboda a Miroslava Knapková a Barbora Špotáková a Jaroslav Kulhavý a samozřejmě i jejich stříbrní a bronzoví druzi potřebovali určité zázemí a prostředí a podporu pro to, aby se mohli svému sportu věnovat na sto padesát procent. Kdyby se museli od rána do večera brodit v rýžovém poli nebo kácet dříví nebo stříhat lamy, sotva by tak dobře házeli oštěpem a veslovali a stříleli a jezdili na koni. V tom smyslu je sportovní reprezentace určitá vizitka státu, který reprezentaci vyslal. Může ovšem být i falešná. Jen si vzpomeňme na sportovní velmoc, jíž byla Německá demokratická republika, tedy stát, který nebyl ani demokratický, tím méně demokraticky republikánský a německý byl jen omezeně, protože to byla ruská kolonie. Tam se reprezentovalo, až lítaly ocelové třísky.

Tak tedy o olympiádě, předsevzetí jsem nesplnil. Mohla by mě ale ta olympiáda přimět k jinému předsevzetí, že třeba budu denně dvacet minut cvičit. A kdyby k tomu olympiáda přiměla, dejme tomu, každého tisícího, to by panečku bylo zlato! A vůbec by nevadilo, že by se tohle zlato nedostalo do novin.

LN, 13.8.2012