4.12.2021 | Svátek má Barbora


FEJETON: Něco jiného

20.6.2016

Byla jsem svědkyní zábavného výjevu. Tříletá holčička přišla ráno ke stolu, posadila se, a aniž by na stole cokoli bylo, trochu ukňouraně pravila: „Ale já chci něco jiného!“ Splnit takové přání – ať se týká snídaně, nebo čehokoli jiného – je samozřejmě nad lidské síly. A to mě právě pobavilo.

Možná jsme moc dospělí, než abychom tak bezelstně vyjádřili nespokojenost se stavem světa, se svou náladou nebo s čímkoli. Pokoušela jsem se najít nějaké přirovnání: je to, jako kdybych chtěla, aby letadlo neletělo přes Atlantik tolik hodin – jenže není! Kdyby si člověk nepřál všelijaké zdánlivě nesplnitelné věci, třeba dostat se rychleji přes Atlantik, asi by nevznikly všelijaké vynálezy. Vtip je ale v tom, že dospělý většinou ví, co si přeje, a snaží se toho dosáhnout. Vzlet lidského ducha, odvážné myšlenky, bezmezná vynalézavost a podobně, však to znáte.

V oboru snídaně jsme většinou schopni si svá přání splnit (třeba kaviár a šampaňské), jistě jste o tom přinejmenším četli. Docela vážně jsem se zamyslela nad tím, při jakých příležitostech marně toužíme po něčem jiném, aniž bychom věděli, co to má být. Třeba v politice: tam velice často rozhodně nechceme, co máme, ale nevíme, jak toho „jiného“ dosáhnout. V politice ovšem, aspoň v té demokratické, dostáváme na vybranou a musíme se smířit s tím, co chce většina (anebo s tím, co chce vládce, který zfalšuje volby). Však se taky po každých volbách vyskytují davy lidí, kteří docela bez kňourání vzdychají, že chtěli něco jiného. Pokud jde o zboží, máme na vybranou, koupíme si, co chceme (tedy pokud na to máme), a vzdycháme až potom, když nás ty boty tlačí, šaty nám nesluší nebo nám jídlo nechutná. Jsme dospělí, jsme smíření s tím, že nemůžeme mít pokaždé přesně to, co chceme, protože bychom si to museli vyrobit sami. Jenže vykládejte to holčičce, které jsou tři roky a nejspíš ještě doufá, že všechna její přání jsou splnitelná. Natož když sama moc přesně neví, jaká ta přání vlastně jsou.

Rodiče samozřejmě znají nejeden způsob, jak děti přesvědčit, že to, co dostávají, je právě to, co chtěly. Vyžaduje to jistou lstivost a trpělivost, ale především vlídné způsoby. Podobně se chovají většinou i vlády, taky se snaží přesvědčit obyvatelstvo (= voliče), že poměry jsou právě takové, jaké si přeje. Není to snadné: jednak vlády obyvatele tak dobře neznají, ačkoli mají k dispozici různé nástroje pro zjišťování jejich tužeb, jednak je nemají tak rády jako rodiče své děti a krom toho se přání různých obyvatel zhusta různí. A aby to vlády neměly tak jednoduché, ještě ke všemu nemívají (přinejmenším ty koaliční) příliš jednotné představy o tom, jak toho či onoho dosáhnout. A to ani nemluvím o možnosti, že někdo z vládnoucích chce získat taky něco pro sebe.

Obvykle se soudívá, že být rodičem je snazší než být vládcem – tříleté dítě totiž lze oblafnout snáz než masu dospělých. Nejsem si tím ale úplně jista.

LN, 17.6.2016








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.