V sobotu před první adventní nedělí jsem se vypravila na oslavu narozenin Jirky R, zvaného Gazela. Jela jsem přes půl předvánočně vyzdobené Prahy, ale jak jsem tak koukala z okna tramvaje, říkala jsem si: Kdepak, nenalákáte mě. Stejně nás všechny ty zářivé ozdoby mají jen upozornit, že je čas nakupování. Na mne si ale nepřijdou, pro mne advent není obdobím běhání po krámech a nakupování, ctím jeho původní smysl a účel. A vůbec: advent začíná až v neděli.

Na oslavě v sokolovně v Řepích o nakupování řeč nebyla. Zato o oslavenci. Gazela patří k lidem, kteří podle mého názoru udržují svět na jeho místě, pomáhají mu, aby se nepropadl do prázdnot, kde vládne jen konzum a ryzí účelovost. Na setkání naší Svépomocné lidové knihovny Hrobka přicházívá obtížen podnosy s chlebíčky, jednohubkami a mnoha dalšími pochoutkami a během večera pak obchází stoly, stará se, aby nikomu nic nechybělo, a laskavě se ptá: Nechceš ještě tohle? Nebo tamto? A na oslavě jsem viděla, že Gazela svou lidskou účastí a laskavostí neoblažuje jen naši Hrobku, jejích příznivců tam byla možná čtvrtina.

Vy si myslíte, že je to taky konzum? To jste tedy na omylu. Je to péče o bližní, o lidi, které má rád a kteří mají rádi jeho. Právě v takové péči, ať se navenek projevuje uzeným lososem, sýrovou pomazánkou, anebo „jen“ ochotou vyslechnout něčí stesky a pomoci mu dobrým slovem, je podle mého velký kus smyslu našeho lidského bytí. Jsme přece společenští tvorové, nejsme roboti, neměli bychom se soustředit jen na všelikou účelovost.

Svět se ovšem mohutně mění, lidé jsou si čím dál vzdálenější, málem všechno už obstarávají sociální sítě, nakupování a – samozřejmě – takřka všemocný stát, který nás chrání a hlídá čím dál složitějšími předpisy o všem možném. Postupně mizí to, co člověka formovalo po dlouhá staletí: vnitřní vědomí o tom, co se může a co ne. Mizí i naše sounáležitost s ostatními, když je zrovna k něčemu konkrétnímu nepotřebujeme.

Ve světě, který se takhle deformuje, ve kterém by nás za maloučko generací mohly nahradit naprogramované stroje, je strašně důležité, aby se lidé setkávali i fyzicky, nejen na Facebooku nebo jiné síti. Aby spolu poseděli, popovídali si, pověděli si, co kdo z těch, kteří dneska nepřišli, dělá. Nevím, zda mohou náš svět zachránit malá společenství lidí, kteří se prostě mají rádi a chtějí být občas spolu. Cloumají námi mocnější síly, které můžeme ovlivnit jen velmi částečně, nebo taky vůbec. Ony námi ale cloumají i uvnitř nás samotných: mnoho lidí pro touhu po hmotných věcech odsouvá stranou nebo úplně zapomíná na to, že člověk nepotřebuje jen jíst, pít a vlastnit.

Připadá vám to mravokárné? Plané a marné moralizování? I kdepak. Ale vlastně – i kdyby: slova jsou jen nálepky a právě v adventu by se měl člověk zamýšlet nad tím, jestli náhodou v denním shonu nezanedbává něco, co se nedá nahradit a bez čeho se nedá žít, leda živořit.

LN, 7.12.2018