Byla to taková zvláštní parta a dal ji dohromady Jack London Club. Teda za první republiky. Vedl to Rudan Noha, který snad club založil, to už si nepamatuji zcela přesně, a chlapci jezdili na tramp a na Sázavu a vůbec jak to tehdá bylo zvykem. No a v tom Jack London Clubu se pěstovala romantika a strašně se tomuto americkému spisovateli fandilo, takže by se dalo říci, že ten club byl takovým zárodkem „fan clubů“, které se vyvinuly mnohem později, když si spisovatelé a jiné celebrity uvědomily, že by se na tom dalo vydělat. Tehdá se to smělo, vydělávat i romantikovat. Po únoru 1948 se už nesmělo nic. Natož soukromě vydělávat, podnikat a později ani jezdit na tramp. Vydělávání se považovalo buď za vykořisťování nebo obohacování na úkor společnosti a oboje nebylo povoleno. Nesmělo se ani hromadit. Když jste si chtěli něco ušetřit nebo i nahrabat, jak se říkávalo, stávali jste se automaticky keťasem. Kdo byl keťas a kdo nikoli, o tom rozhodovaly lidové soudy vytvořené stranou. Za tři měsíce rychlovykvašení soudci se řídili jednoduchou poučkou. Každý, kdo něco má, je vinen a čím více má, tím větší jeho vina. Proto dnes nechápu, když soudruh Rychetský protlačil kontinuitu komunistického práva, že z tunelářů nejdou nadělat keťasi ?...

Pak už neměl nikdo nic, ale rychlokvašeným soudcům se souzení tak zalíbilo, že soudili dál. Jelikož už bylo zakázané vlastně všechno, soudilo se lehce a vesele, ale nejvíce to odnesli ti, kteří se zákazům a nařízení stavěli na odpor. Nejen se zbraní v ruce jako bratři Mašínové, ale i jen řečma, slovem, ba i vtipem! Z čehož plyne poučení, moji milí Češi, že jen tak kecat nikdy nemělo a nemá naději na úspěch. Takže zatímco Mašínové se probojovali na svobodu, většina členů Jack London Clubu skončila ve věznicích. Za různé přestupky, nejen za kecání. Franta Wolf, kterému se říkalo Lisťák, protože byl povoláním listonoš, například roznášel letáky. To mu jeho profese sice nádherně umožňovala, ale i letáky jsou jen kecadlem, i když trvalejším, protože psaným. Takže Franta dostal „třináctku“, zatímco Rudan asi deset a půl, jakož i Luděk Munzar. Pod deset nešel nikdo, trestající ruka vykvašených představitelů lidu pod vedením moudré strany trestala tvrdě. Ostatně, od toho tam byli, jakož i od toho, aby si teď nakeťasili oni a kdo soudil tvrdě, dostával prémie. Na prémiích záviseli i policajti, takže soudit bylo pořád koho. Systém byl začátkem padesátých let vyladěn do sovětské dokonalosti (my Češi se naučíme všechno tak rychle!), takže fungoval naprosto perfektně a lágry na práci v dolech a na uran byly plné laciné pracovní síly. Taktéž členů JLC. V roce 1960 se president Novotný zbláznil a domnívaje se, že ohromí svět, tedy svět Sovětů, protože ten opravdový svět jsme ohromit takovou pitomostí nemohli... prohlásil budování socialismu za dosažené a pojmenoval Československo socialistickým. Tím taktně Sovětům naznačil, že i my už patříme do svazu těch socialistických republik, o kterých se to tak nádherně zpívávalo v jejich hymně. Ach, mohlo být mnohem hůře, pánové, a čeští a slovenští sportovci mohli získávat medajle pro Sajůz....

Ze státního symbolu Novotný strhl českou korunku i slovenský katolický štít a nahradil je hvězdou a vatrou. Ne všem se to líbilo, ale postavit se tomu už nedokázal nikdo, a to už ani řečma. Báli jsme se všichni. Kromě tohoto furiantství však Novotný také vyhlásil všeobecnou amnestii. To bylo nutné proto, že většina muklů zestárla a zdaleka už nebyla tak výkonná, ale také proto, že uranu již tolik nebylo třeba, neb Sověti získali zásobování i odjinud. Ovšem těžilo se dál, až do úplného vybrakování ložisek, neb český uran, díky vězňům, byl jeden z nejlacinějších na světě. Amnestie osvobodila většinu členů JLC, jen Franta Wolfů sloužil dál. Musel by si totiž zažádat o milost a to se tomuto harcovníkovi, který se řídil heslem, že od bolševika nic nechce, moc nechtělo. Ten, kdo se necítí vinen, přece nemůže žádat o milost? Nota bene násilníky, kteří pošpinili a pošlapali právo. A tak na opětovné vybízení systému odpovídal, že tu trojku, která mu zbývala, si radši odsedí, a třeba nahou prdelí na žiletkách. Ano, i tací byli, ale bylo jich málo. Měli bychom je dnes?

Frantu i jeho druhy jsem poznal někdy v pětašedesátém, když jsem se vrátil z vojny. Rudan už zase vedl JLC, ale jelikož klubismus byl stále ještě zakázán, říkali jsme tomu „Kruh přátel Jacka Londona“. Scházeli jsme se nejprve po hospodách zcela neoficiálně, jakoby náhodou, a maskovali to hraním na kytary a zpíváním trampských písniček, ale občas se Rudanovi podařilo do toho zamotat toho Londona, kterého měl nadmíru rád. Já jsem nejraději naslouchal Frantovi, když vyprávěl, co prožil ve vězení. S překvapením jsem zjišťoval, že nejtvrdšími oponenty režimu byli Svědci Jehovovi. V uranových dolech odmítali pracovat. Svědci totiž neudělají nic, co by sloužilo válce, a že uran se tenkrát těžil v ČSR jen pro jeden účel, věděl každý. Marně jim bachaři přikládali ruce na vozíky s rudou a nutili je vozíky tlačit tím, že přes jejich ruce tlačili vozík sami. Idea byla, že tímto aktem se už Svědek Jehovův zpronevěřil božímu přikázání, a tudíž (v logice bachařů) nemělo cenu se vzpouzet. Bachaři tím nevědomky ukazovali nejen stav myšlení lidí komunismu propadlých, ale i jak se ke komunistům dali sami a proč dělají, co dělají.... Jenže jakmile bachař přestal tlačit, ruce vězňů spadly z vozíků a ty se na kolejnicích zastavily. Nejen za trest, ale i z frustrace a zpupnosti je na Vánoce vyhnali nahé na apelplatz a nechali je tam v mrazu stát, dokud se buď nezřeknou své víry, nebo nezačnou pracovat. Na důkaz, že to myslí vážně, nechal komandant tábora zažehnout v přilehlé ubykaci oheň v kamnech a bachaři lákali stojící a promrzlé vězně na štědrovečerní večeři do tepla rozpálené ubikace. Marně. Poslední ze Svědků padali k zemi až po 48 hodinách. Jejich zmrzlá těla odváželi přímo do márnice...

Já vím, taková krutá a nesmyslná smrt. "Promarněné životy... a stálo jim to vůbec za to?" slyším sám sebe se tehdy ptát. Inu, moji milí soukmenovci, zač bychom byli ochotni obětovat životy my? V co věříme tak, že bychom za to byli ochotni zemřít?

V roce 68 nám povolili obnovu Jack London Clubu. Také jsem se stal členem, ale už mně to nebylo dost. Už nám to nikomu nebylo dost. Bývalí vězňové nás mladé a spolehlivé (prostě nás odhadli) zapojili do aktivit, které smrděly vězením. Byl jsem na pár schůzkách s generálem Palečkem a předsedou K 231 Brodským, který po okupaci uprchl do Kanady, a na těch schůzkách jsem zíral. Z celých Čech se sbíhaly zprávy od jedinců a skupin, které monitorovaly od roku 48 zločiny komunistů ve svých krajích či okresech. Ze sešitů v černých deskách se sypaly zprávy, kde který zlý estébák a bachař žil, kam se odstěhoval po výkonu služby a hlavně co v té službě dělal, komu ublížil a co zavinil. Tvořily se výbory, které si ty zprávy braly na starost, prostě je ověřit, prozkoumat a vypátrat, co se vypátrat dalo. Pak přišla okupace a byl konec. Všeho, i Jack London Clubu, který komunisti zase zakázali, ale to už jsem v republice nebyl. Franta Wolf ještě stačil navštívit syna v USA, ale už mu bylo moc zle. Měl rakovinu, kterou si uhnal v Jáchymově, a v roce (myslím) 69, když se vrátil z dovolené u syna, zemřel. Leží na Brdech, které tolik miloval, v Kytíně, a já se u něj stavil, když jsem republiku navštívil. Leží tam mírumilovně, i když to byl bojovník. Ten by určitě k volbám šel. A nejen k volbám. Zakládal by výbory, které by se tvořily jen z lidí, kteří nikdy ve straně nebyli. Negativní lustrace by si bývalí straníci mohli nechat zarámovat a pověsit na hajzl.... A ty výbory by dostávaly úkoly prozkoumat a zjistit, co kdo v jejich kraji rozkradl a jak. Kam to ulil. Kdo do krajů pašuje cizince a využívá je jako laciné pracovní síly. Který úředník je napojen na ruskou mafii a kryje jí záda. A ty výbory by se třeba jmenovaly Národní obroda a svá pátrání by předávaly spřáteleným novinářům, policajtům nebo je i otiskovaly samy. Z buněk takhle vytvořených a čistých, bez vlivu starých struktur, ba i bez pomoci státní moci, která stejně pomoci nechce, by se vyvinuly organizace v krajích po celé republice. Měly by nejen moc informovaných, ale i podporu všech slušných lidí a jednoho dne by se prohlásily za politickou stranu....

A pak by se nám nestalo, že by se k volbám dostavila jen polovina voličů. Jenže to by se muselo zvednout, organizovat a hlavně se nebát a možná i bojovat. Máme na to, nebo našim mladým už opravdu na ničem nezáleží?

Tak, jako se tajně organizují různé zločinné mafie, se musíme naučit organizovat i my. A nastrčit nebo získat agenty v jejich středu. Jen tak nepřítele zneklidníme a posléze i přemůžeme. Ach, kdyby tu byl Franta Wolf, Rudan, Munzar, Brodský a všichni ti, kteří k tomu kdysi měli chuť, odvahu a nebyli líní ..