Když někde dlouho nejste a přijedete nenadále na návštěvu, tak jste většinou překvapeni. Buď tím, jak hodně se toho zde změnilo, nebo tím, jak se zde vůbec nic nezměnilo. V obou případech jste pouze jednostrannými pozorovateli, protože nemáte ony základní informace o tom, proč a jak se co stalo či nestalo. Zúčastnil jsem se nedávno takového krátkého a hezkého setkání, které mě přivedlo na myšlenky poněkud smutného charakteru.

Naši přátelé, manželé M., kteří svého času zběhli ze studií a emigrovali do Kanady, se po více než čtyřiceti letech vydali na pouť po vlastech českých. V emigraci se vzali, pracovali, vychovali děti a dnes mají i několik vnuků a vnuček. Žijí spokojeně, ale jak sami říkali, vlast je uvěřitelně silné volání.

Projeli tuto zemi, dívali se, naslouchali a před odjezdem napsali pár krátkých pozvání lidem, s nimiž se společně nebo každý zvlášť znali. A tak jsme se sešli. Byla to taková nesourodá směsice, protože všechny nás život odvál do různých míst a téměř jsme o sobě nevěděli, někteří jsme se neznali vůbec.

Když se trochu uvolnila atmosféra rozpačitého začátku setkání, ovlivněná také v hojné míře rozlévaným šampaňským a řadou docela vřelých přípitků, přišlo na konkrétní debatu. Začali jsme s podáváním informací o tom, co kdo dělal, dělá a kolik má či nemá dětí a kdo si koho vzal a naopak nevzal. Posléze přišla řeč i na to, jak žijeme.

A v tu chvíli jsem se zhrozil. Vážení přátelé, již dlouho jsem neslyšel tolik stížností. Tolik tak vášnivých stížností plynoucích jako kaskáda několika vodopádů, po nichž by si na této zemi, jak se říká, ani pes kůrku nevzal.

Bohužel, pouze z naší strany. Hostitelům to bylo nějak trapné a docela se do nás pustili, pochopitelně s veškerou zdvořilostí. Trochu nás přinutili, abychom se v duchu vrátili do této země před mnoha lety. Mnohé nám připomněli, porovnávali a hodnotili. Bylo to více než nepříjemné. Debata jaksi ustávala, atmosféra byla poněkud rozpačitá, a tak jsme se nenápadně snažili přecházet na jiná témata. Jenže to samozřejmě nebylo ono.

Ještě než jsme se rozloučili, položil mi Václav M. takovou v podstatě jednoduchou otázku – proč vy stále hovoříte tím stylem, jako že oni neudělali, oni zavinili, oni dělají špatně, oni jsou takoví. Proč neříkáte my děláme, my si myslíme, my chceme….? K čemu jsou vám ta zdánlivá a ve skutečnosti nesprávná alibi? Proč všechno zlé udělali a dělají jacísi oni? A kde jste vy?

Neodpověděl jsem mu jednoznačně. Byla by to asi debata na daleko delší setkání. A také trochu trapná.

Ovšem jak pro koho, že? Snad ne pro nás, kteří jsme nic nezavinili, když všechno zlé v této zemi zavinili oni. Ovšem, kdo jsou ti oni?