Měla jsem trochu cukání jít se podívat, jak se v ulicích slaví 17. listopad, ale odolala jsem, což bylo snadné, protože jsem měla silnější lákadlo. Četla jsem si knížku Justyny Błażejowské Papierowa rewolucja (to snad nemusím překládat, tolik polsky „umí“ jistě každý). Vyšla v Polsku zcela nedávno a budí v jistých kruzích značnou nevoli. Na první pohled mě to zarazilo: proč by totiž historická knížka o polském samizdatu – pardon, milí polští přátelé, o polském druhém oběhu – měla budit nevoli?

O té nevoli mi říkala autorka, se kterou jsem se ve Varšavě setkala. Byla to zvláštní schůzka, skoro jsem se nedostala ke slovu a připadala jsem si jako před desítkami let, kdy jsem bez váhání přistoupila na zásadu, že mám-li co zajímavého poslouchat, nemusím nic říkat. (Tenkrát se říkalo: Když mluvěj starší a chytřejší, mlč a šoupej nohama.) Ve Varšavě se mluvilo o zmíněné knížce a o tom, že prolomila tabu – v Polsku existuje na nedávnou minulost jakýsi málem kanonizovaný pohled a ten paní Błażejowska narušuje. O to jsem byla zvědavější, ten oficiální pohled totiž znám a vždycky mě překvapovalo, že je z mého hlediska (a to jsem jen vnější pozorovatel!) neúplný. Ale brala jsem to tak, že asi znám málo, že to, co mi připadá zajímavé, je jen nedůležité – prostě jsem mlčela a šoupala nohama. Pustila jsem se do čtení už ve vlaku z Varšavy, četla jsem si v každé volné chvíli a ještě jsem se neprokousala do konce. Ne proto, že by to byl takový tlustospis, ale protože špatně vidím na drobné poznámky, které jsou neméně zajímavé než text. Taky nemám moc času... kde je ta doba, kdy jsem mohla všechno odložit a držet se zuby nehty knížky, která mě zaujala!

Po pár stránkách jsem si říkala, že bych tu knihu docela ráda přeložila – je to deformace, kterou překladatelé občas trpí: čtou a zároveň sní o tom, že pro něco, co se jim líbí, najdou nakladatele. Ale být nakladatelem, asi bych Papírovou revoluci spíš nevydala, naděje na prodej je pramalá. Polsko nás nejspíš moc nezajímá. Přitom by pro nás bylo náramně užitečné tu zemi znát... ale o tom už jsem psala mockrát. Nejvíc před drahnými léty, kdy začaly mít banky v Česku těžké problémy, zatímco v Polsku už byly ty problémy zažehnány. S velkými ztrátami. Kdybychom byli tenkrát věděli, co už v Polsku věděli, mohli jsme si ledacos ušetřit. Možná.

A tak si čtu a dumám o tom, proč se u nás tak silně nezahnízdil nějaký oficiální pohled na nedávné dějiny. Možná je to prostě tím, že Poláci přikládají minulosti větší význam než česká společnost. Anebo se tam líp etablovali lidé, kteří mají na oficiálním pohledu zájem. Ale čtenářka detektivek, kterou v sobě mám, se nezapře: proč mají ten zájem? Copak za tím je? Peníze? Moc? Není to zase tak, že v Polsku je už vidět něco, co tady ještě nevidíme? Dost bych si přála, abychom se mohli vyhnout problémům, které už jinde vyvřely, zatímco u nás možná ještě bobtnají pod povrchem. To bychom se ovšem museli pořádně a ostražitě rozhlížet až za hranice české kotliny.

LN, 19.11.2010