Za nejdůležitější věc na světě považuji naději. Velmi se mi líbí citát Johna Steinbecka o tom, že v Americe nikdy nemůže zvítězit socialismus, protože chudí lidé se nepovažují za vykořisťované proletáře, nýbrž „momentálně indisponované“ milionáře. Nevím, jestli to opravdu platí. Určitě ne absolutně. Ale je pravda, že úspěch každé instituce - ať je to soukromá firma, nebo stát - závisí na lidech, kteří jsou do ní ochotni investovat svou naději.

Mít naději je lepší než mít jistotu. Nemám moc rád české přísloví o vrabci v hrsti a holubovi na střeše, protože je zavádějící. Zapomíná se v něm na to, že na střeše může být klidně také husa, krocan nebo i páv. Podle libosti.

Naděje je krásná v tom, že její možnosti jsou prakticky neomezené. A já mám rád lidi, kteří sní o pávech na střeše, místo aby tiskli v dlaních nešťastné vrabce.

Bylo by zjednodušující tvrdit, že stávkující a protestující odboráři jsou lidé, kteří žádají jistoty na úkor našich a vlastně i svých snů. Ale do určité míry to tak je.

Chápu, že mnoho lidí znepokojuje budoucnost a děsí se nejistoty. Může přijít v podobě nemoci, chudoby po ztrátě zaměstnání nebo jiného neštěstí. Jsem pro rozumné pojištění obyvatelstva proti nepřízni osudu. Ale stejně jako u havarijní pojistky na auto, měla by i v tomto pojištění být zakalkulována určitá míra rizika a spoluúčasti.

Děsí mě, když vidím v televizních zprávách čtyřicátníka, třicátníka nebo dokonce dvacátníka, který vášnivě obhajuje své právo na odchod do důchodu v nějakém konkrétním věku. A žádá tuto garanci od vlády! I kdyby naše současná vláda nebyla neschopným a legračním ansámblem politických klaunů, nedokážu si představit, že by v tomhle nejistém světě - ohrožovaném mnohem víc únavou západní civilizace, přelidněním, vyčerpáním zdrojů energie atd. - dokázala jakákoliv vláda garantovat svým občanům - zvlášť těm v takzvaně nejlepším věku - šťastné stáří.

Slyšel jsem takového člověka, který televiznímu reportérovi řekl, že v dubnu 2046 odchází do důchodu, a „přes to prostě nejede vlak“. Cítil jsem nad ním ze všeho nejvíc lítost. O jakém vlaku to mluví? Copak si zapomněl spočítat, že mu zbývá ještě pětatřicet let, aby si stihl pořídit soukromý tryskáč a auto s řidičem? Těmito dopravními prostředky hodlám odjet do penze já.

Dost možná jsem blázen a pravděpodobně se mi nic takového ani zdaleka nepovede. Ale zároveň je mi jasné, že pokud o tom vůbec chci snít, čeká mě pěkná honička a nemůžu si dovolit ztratit ani den. A tak moc pěkně prosím odboráře, aby v téhle zemi nedělali ještě větší bordel, než v ní už je.

Aby mi nebrali mého páva na střeše. Jménem všech skutečných i momentálně indisponovaných milionářů děkuji nastotisíckrát.

LN, 15.6.2011