Možná, že se nestalo nic. Možná, že se odehrálo něco, co by se dalo přirovnat k prvnímu vykřesání jiskry rukou našeho předka, k prvnímu zažehnutí ohně. Profesor Kevin Warwick a jeho tým spojili tři sta tisíc neuronů odebraných z mozku potkana s elektronickým systémem. Tím vznikla kombinovaná jednotka schopná řídit pohybujícího se robota. Zpráva o tom přišla minulý týden z anglického Readingu, kde profesor Warwick na univerzitě pracuje. Ano, je to ten famózní profesor Warwick, který si nechal implantovat do paže elektronické zařízení a byl schopen na vzdálenost mezi kontinenty ovládat umělou ruku.

Je to sdělení natolik fantastické, že pochybnosti jsou zcela namístě. Mozek i toho zdánlivě primitivního tvora jako je potkan je samozřejmě složitější zařízení než nejdokonalejší počítače a jeho výkon nedokážeme ani zdaleka napodobit. To, co přišlo z Readingu, naznačuje novou taktiku: napodobit to neumíme, zkusme to využít. Proč vyrábět řídící jednotky z polovodičů? Příroda nám jich dodá, kolik budeme chtít.

Není třeba bujné fantazie k domýšlení důsledků pozitivních i negativních. Jakmile to lidem dojde, roztrhne se pytel s predikcemi negativními. Jen si představte raketový nosič s nízkou drahou letu, řízený mozkem potkana, představte si torpéda s potkaní inteligencí anebo samohybné miny, jak se plíží trávou, aby obklíčily protivníka železným kruhem a pak ho v hromadné sebevraždě zahubily! Však si také profesor Warwick v souladu se zásadami krizové komunikace pospíšil s pozitivním sdělením, že „výzkum by mohl vést například k vývoji lékařských postupů využitelných při léčbě Parkinsonovy nebo Alzheimerovy choroby, stejně jako při péči o pacienty stižené mozkovou mrtvicí“.

Z širšího hlediska není zas tak moc důležité, zdali poslední zprávy z Readingu mají seriózní základ nebo zda jsou to bubliny nafouknuté proto, aby profesor získal pro své pokusy grantovou podporu. Podstatné je, že se na takové pokusy vůbec myslí, že se jimi někdo zabývá. A zdaleka nejen profesor Warwick. Na spojení mechanicky vyrobeného „železa“ neboli hardware s biologickým materiálem neboli „wetware“ se pracuje na mnoha místech světa. Není pravděpodobné, že štěpy z mozku potkana či jiného zvířata budou řídit naše automobily v nejbližších pěti, deseti letech. Ale že to nebudou dělat nikdy, na to bych nevsadil ani ohořelou sirku.

Berme tu zprávu jako lehké zaklepání na dveře. Jenže to, že je lehké, neznamená, že za těmi dveřmi nestojí obr. Říká se, že technický vývoj je překotný. Je a není. Rozvoj mého technického oboru, tedy digitální fotografie, začal naplno až po roce 2000. Jenže to už byla jeho základní technologie stará pětadvacet let. Je čtvrt století moc nebo málo? Nenazval bych to překotností. Ale rychle to je, protože pětadvacet let je mžik, jak člověk zjistí brzy poté, co mu bylo pětadvacet let.

S velkým napětím sleduji lehká zaklepání budoucnosti. Krátce před zprávou z Warwickovy laboratoře se objevily zvěsti o tom, že se podařilo objevit levný a energeticky nenáročný způsob, jak oddělovat kyslík a vodík z vody: byl by to základ pro skutečně alternativní zdroj elektrické energie, která by vznikala v palivových článcích. Další převrat v náznaku. Jestli je to humbuk brzy poznáme. Bude stačit pětadvacet let.

LN, 18.8.2008