„Jsem starej, tak drobím a bryndám!“ nechal se prý slyšet Miloš Kopecký. Ale kdyby jenom to, pokecaná košile se vypere, drobky se smetou ze stolu, politý ubrus se vymění a jede se dál. Chce to jen nadhled a možná i trochu humoru, třebaže poněkud černého.

Znepokojivější je, že člověk začíná zapomínat. Jména nejdříve. A to již po čtyřicítce, což je normálka, z toho si hlavu lámat nemusíme. Pozdější výpadky slov jsou varovnější, pestřejší a občas i komické. Tak si soused nemohl vzpomenout na „takovýto dřevěný, jak se na tom krájí“. Nebo starší paní, která se zajímá o aktuální dění, se domnívá, že nás ohrožují klimakterické změny počasí. Slyšeli jsme rovněž, že změny počasí jsou způsobeny interrupcemi na Slunci. Jiná stařenka má starosti s tím, aby její manžel nedostal tu pandemii.

Abych se stále jenom nestrefovala do svých přátel a známých, mohu se pochlubit tím, že jsem onehdá vyvedla z míry prodavačku, když jsem ji chtěla požádat o dvě kila mletého hovězího zadního a vypadlo ze mě „dvě kila zadního předního“. Protože mám věčně studené nohy, které mne zebou až ke kolenům a žádná tlustá vlněná ponožka ani bačkora mne nezahřejí, jenom na mých nohou zůstávají studené, nahřívám si je na ústředním topení (nohy ne, bačkory). Nedávno jsem se šla přezout a zírám jako z jara – na radiátoru je pouze jedna bačkora! Chtěla jsem snad skákat po jedné noze?

Podobné slovní perly padají i z mladších osob; proslulé jsou ty profesorské. Jako poznámka v žákovské knížce „směje se mi do očí za mými zády“. Nebo dotaz studentům: „Kdo nechce, aby se nejelo bez přestávky, ať zvedne ruku!“

Případně:
„Kdo to tam dal?“
„A co, paní profesorko?“
„Tady taky nikdo nic neví!“ načež paní profesorka vyšla z laboratoře a práskla za sebou dveřmi (byla to kyslíková bomba v předsíňce u koupelny, kam ovšem opravdu nepatřila).

„Podejte mi louh draselný,“ což se stalo. „Ne, chci louh sodný.“
„Říkal jste draselný, pane profesore.“
„Když říkám draselný, tak myslím sodný!“

To mi připomíná, že někdejší zřízenec našeho ústavu říkal soustavně „loh soudný“. Nebo se pochlubil tím, že „vyplechoval bedny papírem“. Vzpomínám si také, jak mi jednou vyprávěl:

„Šel jsem po nábřeží a vy jste šla přede mnou a já na vás zavolal Jitko! (Jsem Ivana). Vy jste se ohlédla a já viděl, že to nejste vy.“

A jak jste na tom vy, milí čtenáři? Co vaše „Zlé sestry“? Že žádné sestry nemáte? Ale nejspíš máte. Máte je na jazyku. Jako zlé sestry označili psychologové ta slova, která se nám vybavují tehdy, když si nemůžeme vzpomenout, co chceme říci, a napadají nás slova podobná, která nám však nepomohou, ale naopak jenom zpomalí a znemožňují nám vybavit si ta správná. „Mám to na jazyku“ a ne, a ne si vzpomenout, protože zlé sestry se z jazyka přestěhovaly do hlavy a pohodlně se tam utábořily.

Vše, o čem se tu zmiňuji, nabývá ve stáří na četnosti. Ano, už přestáváme fungovat bezchybně, vždyť také máme leccos za sebou. A že občas plácneme nějaký nesmysl? Z toho se přece nepočtverečkujeme. Jde ale o něco jiného – to když jsem nedávno odešla z kuchyně a po chvíli zjistila, že jsem nezhasla hořák plynového sporáku. To mi vážně nepřišlo veselé. Ani trochu.