Blížící se čtvrtstoletí od sametové revoluce mne přinutilo k malé osobní rekapitulaci. Mezi jiným jsem si vzpomněl a zabrnkal několik protestsongů, které jsem kdysi coby -náctník napsal a které mne teď zase zavedli do starých časů.

Otevřel jsem si víno, hrábl do strun, a tak zas po mnoha létech létaly nad Ruzyní Iljušiny, komunisti se holedbali neexistujícími úspěchy na stranickém sjezdu a naše svoboda byla svázána ostnatým drátem.

Jak jsem se tak probíral vzpomínkami (a propíjel tím vínem), začalo mi být líto, že ty songy už dnes vlastně nikoho nezajímají a, zbaveny příchuti zakázaného, ani vlastně moc zajímat nemohou.

A pak mi v hlavě bleskla myšlenka. Proč vlastně něco zase nenapsat. Témat by bylo až běda. Že to bez vůně nebezpečí z možného trestu nebude ono. Možná, ale však v tom devětaosmdesátém už taky šlo v celku o prd.

Zabrnkal jsem základ sloky, zakotvil námět, nastínil refrén. „Vladimír, Vladimír ...“ Najednou to bylo zpěvné, vtipné a i celkem úderné. Hmm. Teď u to musím napsat, toho by byla škoda. Naškrábal jsem ještě pár slok, tuhle přehodil jinam, tuhle zahodil úplně a za chvíli už to začínalo působit poměrně celistvým dojmem. Naposledy jsem si ji zabroukal a šel jsem spát.

Ráno jak známo moudřejší večera. Proto jsem k počmáranému papíru nesedal s velkým očekáváním. A kupodivu se mi to stále ještě zdálo poměrně trefné, vtipné. Ještě jsem něco proškrtal, jednu sloku připsal, pár slov upravil a pak si to dva dni broukal, aby si to sedlo.

Problém, že už toho dneska u táboráků nenasedím tolik co dřív, mi pomohl nahradit internet. Zavřel jsem se v šatně, která má nejmenší hal z celého bytu, a dvě hodiny týral hlasivky, ruce a ukulele dokud se mi nepodařilo nahrát jednu verzi jakž takž bez breptů, přehmatů či jiných nedokonalostí. Pak upravit pár fotek, udělat primitivní klip a šup s tím na YouTube. (Koho by to zajímalo, video k dispozici zde - http://youtu.be/M44esubncLQ)

Hned v noci jsem obeslal známé a napjatě čekal na jejich reakce. Začaly chodit hned od časného rána. Většina se vyjádřila příznivě. Že jsem se zbláznil nebo abych šel k šípku, mi nenapsal nikdo.

A tím jsem se poněkud klopotně dopracoval k hlavní myšlence celé stati. Myslím, že Češi jsou národ zpěvný a písničkářství zde má velmi silnou tradici. Díky autorům jako Karel Kryl, Jaroslav Hutka, Jaromír Nohavica, Pavel Dobeš, Vladimír Merta, Jiří Dědeček a další a další máme i silnou tradici písně angažované. (Doufám, že komunistická pachuť tohoto spojení už vyčpěla.) Přesto se v současné tvorbě s tradičním protestsongem prakticky nepotkáte. Z Googlu na mne vypadla pouze písnička Protestsong od Daniela Landy, u které jsem asi ani úplně nepochopil, proti čemu že to vlastně protestuje, a kolegové v práci mi připomněli píseň “Za co pane Bože za co…” od Tomáše Kluse.

Na první pohled se zdá, že demokracie angažované tvorbě nenahrává, když se vlastně může mluvit a zpívat prakticky o čemkoli. Jenže pak by nevznikla výjimečně silná a silně angažovaná písničkářská generace v mekce demokracie - Spojených státech. Lidé jako Joan Baez či Bob Dylan žili svobodně ve svobodné zemi, a přesto měli potřebu se ve své tvorbě věnovat politickým tématům.

Na internetu i v tištěné literatuře je mnoho míst, kde se dostaneme ke kvalitním a skutečně nezávislým informacím. Ze svého okolí mám však pocit, že je ve skutečnosti čte jen malé procento lidí. Letargickou většinu to prostě nezajímá. Píseň je tak jednou z cest, jak přijatelnou formou šířit myšlenky, které se jinak v masmédiích neobjevují. Stačí vzbudit zájem, sdělit, že jsou lidé, kteří si myslí i něco jiného a přitom to nejsou teroristé ani squoteři. Tak hoši od strun, je čas zase zvednou bojovou zástavu.