Hladinu veřejného mínění rozvlnily v poslední době dvě aféry. Jedna se točí kolem vysokého reprezentanta státní správy, kterého načapali, jak nese v krabici obnos peněz rovnající se sedmi setinám promile obnosu, které se podle odhadů ročně rozkradou při rozdělování veřejných peněz. Což by mohla být jedna z maturitních otázek z matiky. Student by si vylosoval, dejme tomu, otázku číslo dvacet osm a béčko by znělo:

Jestliže se ročně v České republice rozkrade na úplatcích sto miliard z vynaložených šesti set miliard, jaký díl si z toho odnese krajský hejtman, když ho URNA zadrží se sedmi miliony v krabici od vína?

Mně tedy vyšlo těch 7 setin promile, ale můžu se mýlit. Dávno, dávno již tomu, kdy jsem dostal z matematiky při maturitě jedničku, jelikož jsem správně vyřešil otázku "mocnost bodu ke kružnici", což ohromilo našeho pana profesora Jánského do té míry, že po patnácti letech, kdy jsme se potkali před vinohradským divadlem na náměstí Míru, zadíval se na mě, zapátral v paměti a pak zvolal: "Vy jste ten, který věděl, co je to mocnost bodu ke kružnici!"

Ujistil jsem ho, že už to dávno nevím, nicméně na maturitu mám vzpomínku veskrze kladnou, včetně maturity z ruštiny. To jsem vytáhl otázku "budování Sibiře v sovětské literatuře" a nedokázal jsem si vzpomenout na jiný titul než "Jeden den Ivana Děnisoviče" od Alexandra Solženicyna. Takže vzpomínám na maturitu veskrze kladně a sleduji s úžasem, byť zpovzdálí, rozruch kolem maturit. Což je ten druhý veřejný rozruch, a jelikož veřejnost miluje příběhy, noviny citují případ jedné slečny, která vyhrála studentskou literární soutěž, přesto jí maturitní slohový úkol hodili na hlavu z důvodu nesplnění zadání.

Mezi námi, totéž se stalo mně, když jsem na začátku devadesátých let spolu s Rudolfem Křesťanem psal češtinskou maturitní písemku - měla z toho vzejít reportáž pro víkendovou přílohu do novin. Dopadl jsem špatně a Ruda, jak ho znám, asi taky moc nesplnil zadání. My to máme v rodu.

Můj tatínek Vladimír Neff dostal pětku ze slohové práce na téma "Cesta". Mohlo to být někdy v roce 1922 nebo 1923. Napsal stať "Cesta po mých kapsách" a dostal za to pětku a vodili ho po třídách, kde musel práci předčítat a ukazovali ho jako odstrašující příklad. Střední školu pak dokončil v Ženevě, ve francouzské části Švýcarska. V posledním ročníku psali práci na téma "Cesta". Takže napsal práci "Cesta po mých kapsách" a dostal za ni výbornou a vodili ho po třídách a musel práci předčítat a ukazovali ho jako příklad - vidíte, cizinec, a napíše tak duchaplný text.

Táta tu historku rád vyprávěl, jako ilustraci stupidity českého školství. To netušil, že nastane den, kdy bude slohovou práci posuzovat najatý posuzovatel podle úředně stanovených tabulek, aby byla zachována jednotná kritéria! Zde stupidita kulminovala.

Jestliže kauza povede ke zrušení toho nesmyslu, bude dobře. Má první citovaná kauza taky k něčemu povede.

Totiž k tomu, že ti, co ročně ukradnou sto miliard, si dají větší pozor, aby je nenačapali.

LN, 11.6.2012