Moc čtu a neměl bych, neb to škodí zdraví. Tak přečetl jsem blog pana profesora Jaroslava Flegra, který je biologem a zabývá se evoluční biologií, evoluční parazitologií a evoluční psychologií. Článek publikovaný na bigbloger.lidovky.cz pojednává o vztahu Jaroslava Flegra k Václavu Klausovi. Prezident republiky by však v textu své jméno nenašel - obdržel titul "Ten-jehož-jméno-je-blivno-vyslovit".

Jediná věta v článku způsobila, že jsem se šel na sebe podívat do zrcadla. Díval jsem se dlouho. Současně jsem podstoupil niternou vnitřní analýzu, dušezpyt a sebereflexi, což obvykle nedělám (škodí to zdraví).

Věta zní: Dnes je na své češství hrdý jen člověk, který nečte noviny (Blesk se nepočítá), nebo tupý nácek (je jedno, jestli řediteluje gymnáziu nebo na Staromáku huláká "kdo neskáče, není Čech").

Výsledky analýzy nejsou uspokojivé.

Možnost, že bych nečetl noviny (Blesk se nepočítá), musím vyloučit. Noviny čtu od doby, kdy jsem se naučil číst, tedy přibližně od roku 1965. Lidové noviny jsem četl, když ještě vycházely ilegálně, a ty legální jsem měl alespoň deset let předplacené. (Bože, jak je to dávno, dnes mi ke znechucení stačí projít si titulky.)

Pokud jde o otázku, zda jsem dnes hrdý na své češství, mám též jasno. Jsem. Třináct příkladů, proč a na co jsem hrdý, následuje. Mohlo by jich být sto osm, ale nerad bych unavoval.

1. Jazyk, kterým mluvím. Který často przním, za což se předkům omlouvám. Pyšní Skotové, Irové, Bretonci a mnozí další, kteří se se svou původní mateřskou řečí setkají jen na folklórních slavnostech a kteří mluví jazykem utlačovatelů, dali by mi možná za pravdu.

2. Legionáři v první válce.

3. Letci ve druhé válce. Nejen letci. Všichni ostatní, zejména ti bezejmenní, kteří od počátku neměli vůbec žádnou šanci. Když jsem zmínil bezejmenné, potom má slovo hrdost daleko k přesnosti. Spíš jde o směs úcty a hlubokého smutku, uvážím-li, co dali v sázku a co je čekalo. Kdyby bylo po mém, měla by se náměstí pojmenovávat nikoliv po Janu Palachovi, ale po Jindřišce Novákové.

4. Exulanti. V různých dobách dokázali mnozí nemožné věci na nemožných místech.

5. Václav Klaus (teď jde do tuhého). Jedna z mála osobností mezi politiky na celém světě širém. Jeho teze o ideologii globálního oteplování, zeleném teroru, evropské integraci, vítězícím socialismu, který z podstaty je a bude nesvobodný, jakož i o obskurních občanských sdruženích, která živím ze svých daní, bych kdykoliv podepsal. Amnestii hodnotím jako geniální akt. Její druhý článek je přímo rozkošný. (Jedinou věc bych panu prezidentovi vytkl - někdy je příliš smířlivý. Tu propisovačku měl sebrat nejen v Santiagu de Chile, ale všude, kde něco podepisoval.)

6. Česká koruna a Česká národní banka. Kéž nám vydrží navěky.

7. Liberecká opera, tedy opera v Divadle F. X. Šaldy. Je neuvěřitelné, co všechno dámy a pánové z liberecké opery za peníze, které dostávají, stihnou vytvořit a zařídit.

8. Vinaři z Mikulova a pivovarníci ze všech krajů Čech, Moravy a Slezska.

9. Čeští kuřáci. Kde jinde na světě dá kuřák kuřákovi bez řečí na požádání cigaretu, i když je prosebník naprosto odepsaný homeless?

10. Radiační ochrana. Ačkoliv je tento obor, v němž podnikám, zamořen regulacemi, jejichž smysl mi někdy uniká, mohu bez uzardění sdělit, že česká radiační ochrana je na světové špičce.

11. Tesaři, zedníci, automechanici a vůbec všichni, kteří něco skutečného dělají. Jejich schopnost improvizace při výkonu práce a při vyplňování daňového přiznání nemá ve světě konkurenci.

12. Stomatologové a veterináři. Díky své profesi jsem měl tu čest řadu z nich osobně poznat. Jsou to výjimeční lidé. Na domácí stomatology budeme s láskou vzpomínat už brzy, protože většina našich zubařů bude za patnáct let buď na zaslouženém, nebo na věčném odpočinku.

13. Nakonec přicházejí na řadu i zpropadení sportovci. Sám jsem kdysi zkoušel vyniknout v házené, bez valných úspěchů. Dokážu si alespoň rámcově představit, co obnáší dostat se na vrchol v hokeji, v tenisu nebo v akrobatickém lyžování.

Pohled do zrcadla, niterná vnitřní analýza, dušezpyt, sebereflexe a vivisekce vedou k nevyhnutelnému závěru: Jsem tupý nácek.

Co s tím?

První rada se nabízí sama: Věren odkazu předků – neměl bych se z toho podělat (přesnější výraz je evidentní).

Tož se z toho nepodělám.

Možná bych mohl bych vyvěsit českou státní vlajku z okna panelákového bytu a nechat ji tam viset, dokud bude ta pololegální modrožlutá viset na Pražském hradě.

Jestli najdu dost dlouhou štangli a odhodlání, určitě to udělám.

Alespoň zjistím, zda je to ve sjednocené Evropě ještě legální.

Závěrem si nemohu odpustit otázku pro pana profesora Jaroslava Flegra:

(P. S.) Vážený pane profesore,

z Vaší výše citované věty vyplývá, že četbě novin přikládáte zásadní význam. Dosud jsem se domníval, že výjimečnost vědce v exaktním vědním oboru je dána jeho schopností kriticky hodnotit podněty přicházející z vnějšího prostředí. Je moje domněnka mylná?

Autor je fyzik a podnikatel